Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Tajemství hadí ryby

uhor1

Záhadné živočichy zoologové i dobrodruzi obvykle hledají v hlubinách moří nebo nepřístupných pralesích, přinejmenším jeden ale žije i u nás. Je to tvor, který znepokojuje přírodovědce už několik tisíc let, ryba vypadající jak had. Ano, jde o zdánlivě obyčejného úhoře. Ryba, v níž lidé většinou vidí jen vyhlášenou a dnes už poměrně vzácnou lahůdku, ve skutečnosti ukrývá nejedno tajemství - včetně těch, která se týkají bájné Atlantidy.

Pokud se považujete za gurmety nebo rybáře, tak by vás úhoř asi měl zajímat také - nejen proto, že jde o vyhlášenou pochoutku, ale i proto, že vás může snadno zahubit. Obsahuje totiž prudký jed, jehož účinky jsou srovnatelné s jedem zmije a v krajním případě dokáže usmrtit člověka. Uvádí se, že psa skolí pouhého půl gramu, na člověka to zřejmě nikdo nezkoušel, není však těžké si dávku alespoň přibližně propočítat. Bát se ale nemusíte - alespoň pokud úhoře nejíte za syrova. Ichtyohemotoxin z úhoří krve se zahřátím rychle rozloží, takže ryba, která prošla kuchyní, už nikoho nezabije. Při lovu nebo přípravě pokrmů to ale tak úplně bez rizika není; odborníci varují hlavně před stříknutím krve do oka.

 

Bez pohlaví a bez jiker

"Již Albert Magnus říká, že úhoř vychází v některých nocích z vody na zem, na pole, kde jsou zasety boby, čočka a hrách, " píše německý zoolog Alfred Brehm ve svém kdysi velmi populárním díle Brehmův život zvířat. V zápětí sice tyto pověry vyvrací, přesto jim věřili mnozí rybáři ještě nedávno.

uhor4

 

obr: Tohoto úhoře jsem vyfotografoval před více než 30 lety pod hladinou zatopeného lomu u Hříměždic. Najít rybu tak ochotnou pózovat, není snadné, jenže...

Foto: autor

 

 

To ale zdaleka není jediný omyl týkající se života úhořů. Přírodovědce odedávna trápila hlavně otázka, jak se rozmnožují, protože dlouho nemohli najít žádné pohlavní orgány.

Odedávna také existovala jistá kategorie vědců, která nedokáže říct "nevím" - a tak Aristoteles uváděl, že se vyvíjejí z červů, zatímco Plinius mladší soudil, že se rodí z malých kusů kůže dospělých jedinců. Vlámský přírodovědec 17. století Johannes Baptista van Helmont nepochyboval o tom, že se líhnou ze dvou drnů navlhčených májovou rosou a ponechaných na slunci. Jiní badatelé v té době prosazovali názor, že rodí živá mláďata, protože v jejich tělech nacházeli parazitické červy.

uhor3

 

obr: ...jenže tenhle úhoř mi fotografování hodně usnadnil - nějak zapomněl na to, že mu na druhé straně kamene z díry vyčnívá ocas. To se to pak fotografuje...

Foto: autor

 

 

Už roku 1684 si přírodovědec a básník Francisco Redi z Florencie všiml, že v nejtmavších srpnových nocích viděl velká hejna úhořů jak opouštějí řeky a jezera a odplouvají do moře. Správně usoudil, že se tam někde rozmnožují, aby se v nové generaci opět nepozorovaně vrátili. Nikdo mu moc nevěřil a Redi se proslavil v jiných oblastech - zejména pokusy, které vyvracely tehdy oblíbenou teorii, podle níž život vzniká spontánně ze špíny a bahna.

Roku 1777 se italskému vědci Carlo Mondinimu konečně podařilo najít a popsat vaječníky úhoře, byly ale zakrnělé, což vzbuzovalo pochybnosti o tom, že jsou funkční. Samčí pohlavní orgány objevil Rakušan Szymon Syrski teprve o téměř sto let později. Není při tom bez zajímavosti, že tajemství rozmnožování úhořů se věnoval i mladý Sigmund Freud. Když ale neuspěl, zanevřel na ryby a začal se věnovat sexualitě lidí.

 

Líheň v Bermudském trojúhelníku

Problém při hledání úhořích rozmnožovacích orgánů spočíval v tom, že během pobytu ryby ve sladkých vodách jsou ještě nedostatečně vyvinuté. I po jejich objevu tak zůstávala nerozřešená záhada, kde a jak se tyto podivné ryby vyspějí do stádia pohlavní zralosti, jak se rozmnožují a jak vypadají mladí jedinci.

uhor2

 

obr: Úhoří larva je průhledná a dospělé rybě se moc nepodobá.

Foto: www.chytej.cz

 

 

Ve skutečnosti ale věda tou dobou už úhoří larvy znala. Roku 1856 ulovil německý ichtyolog Johann Jakob Kaup v Messinské úžině úplně průsvitnou rybu listovitého tvaru, které dal vědecké jméno Leptocephalus brevirostris. Radost z objevu mu ale nevydržela dlouho. O pár let později zkoušel tyto podivné "skleněné" ryby chovat francouzský biolog Yves Delage - a k jeho velkému překvapení mu z nich vyrostli úhoři.

Roku 1896 studoval přeměnu larválního stádia (tzv. monté) do podoby dospělé ryby Ital Giovanni Battista Grassi a rozpoznal, že v tom hraje úlohu přechod ze slané vody do sladké. Pak už konečně nebylo těžké uvěřit, že ryby se třou kdesi v moři, aby se tam vylíhly larvy a ty zamířily zpět do řek. Zbývalo už jen zjistit, kde a jak ke tření dochází. Ukázalo se, že to nebude snadné - a odpověď na tuto otázku nakonec vyvolala celou řadu otázek ještě mnohem obtížnějších. Některé z nich se nepodařilo zodpovědět dodnes.

Najít místa, kde se úhoři vytírají, si za svůj životní úkol vytkl dánský biolog Johannes Schmidt. Od roku 1904 křižoval moře na několika výzkumných lodích, zažil přitom i několik ztroskotání, ale nakonec spěl. Po 18 letech dobrodružného života mořského vlka zjistil, že úhoři z Evropy (a to dokonce i ze středomořských zemí) stejně jako z Ameriky se všichni připlouvají vytřít na jediné místo: v některých případech až 8 tisíc kilometrů daleko, do Sargasového moře uprostřed Atlantiku mezi Bermudami a Bahamami. Shodou okolností je právě sem umisťován také legendární Bermudský trojúhelník.

 

Vzpomínka na Atlantidu

Sargasové moře je patrně jediné moře, které nemá břehy. Od okolního oceánu se liší především teplotou a složením vody. Tvoří ho totiž jakýsi vír známého Golfského proudu V teplé klidné a velmi slané vodě zde žije velké množství řas rodu Sargasum nadnášených malými plynovými měchýřky a ty zase poskytují příznivé prostředí pro mnoho druhů korýšů a menších ryb. Díky specifikům místního proudění tu teplá voda sahá mnohem hlouběji pod povrch než jinde. Přesto se dá s trochou nadsázky říci, že je to i moře bez dna - hlouběji již jsou chladné hlubinné vody a dno je od oživené teplé vrstvy na kilometry vzdálené. Dříve námořníci věřili, že sem Atlantik prostřednictvím Golfského proudu odkládá vraky potopených lodí.

Podnikat tisícikilometrovou riskantní pouť jen kvůli rozmnožování, které by se dalo vyřídit i kousek od břehu, je poněkud nehospodárné - jenže příroda málokdy dělá něco zbytečného. A tak vědci vymýšlejí hypotézy, co za touto turistickou podobou sexuálního pudu vězí.

Jednou z příčin může být rozestupování kontinentů - tzv. kontinentální drift. Amerika, Afrika a Eurasie kdysi tvořily jedinou pevninu Gondwana, kterou však před 150 miliony let rozštípl na několik kusů obrovský tektonický zlom. Jak od sebe nové kontinenty odplouvaly, vzniklo mezi nimi nejdříve malé vnitrozemské moře, kam se úhoři pravidelně připlouvali vytírat. Pevniny se však vzdalovaly stále víc - jenže nejen starého psa, ale ani úhoře novým kouskům nenaučíš. A tak se ryby po generace raděj pachtí dál a dál, než aby vyzkoušeli nějakou jinou strategii.

Má to jeden háček: takový nesmyslný a nevýhodný instinkt by sotva přetrval desítky miliónů let. Příznivci Atlantidy proto věří, že úhoři se kdysi vytírali u břehů bájného kontinentu a po jeho zmizení si památku na jeho polohu ve svých genech zachovali. I tato domněnka ale má řadu slabých míst. Vysvětlení tajemného migračního pudu proto nejspíš leží někde mezi otázkami, které se dosud nepodařilo odpovědět.

 

Velký erotický mejdan

Úhoř si v tajemstvích libuje - a tak se například dodnes nepodařilo žádného chytit za oblastí tzv. kontinentálního šelfu - mělkého moře obklopujícího pevniny. Má se za to, že hned za okrajem šelfu se spouští do největších hloubek a do Sargasového moře pluje celé kilometry pod hladinou říší věčné tmy a drtivého tlaku. Proč? Nikdo neví. Možná to nějak souvisí s mořskými proudy, jenže dokud někdo nezjistí kudy a v jakých hloubkách úhoři cestují, tak jde pouze o tvrzení bez praktického významu.

uhor-m

 

obr: Rozšíření populací evropského a amerického úhoře a společné místo jejich vytírání v Sargasovém moři.

Kresba: www.folkbiche.wz.cz

 

 

Další otázka je kdo a s kým se v Sargasovém moři vytírá. Donedávna se jaksi automaticky předpokládalo, že každý s každým: úhoři ze všech okolních pevnin tu mají jeden velký erotický mejdan. To by také dávalo jakýsi smysl záhadné migraci, protože míšení různých geografických populací by se příznivě podepsalo na genetické variabilitě úhořího druhu.

Poslední výzkumy ale naznačují, že to není pravda, protože severoameričtí úhoři se rozmnožují v jiné oblasti Sargasového moře než evropští. Nechybí dokonce ani názor, že pro ryby z našich vod je dnes místo milostných schůzek už tak daleko, že se k němu živí nedostanou. K evropským břehům pak tedy vyráží vždy část mladé generace amerických úhořů. Tahle teorie má ovšem tolik slabin, že ji dnes zastává jen málokdo.

Dalším otazníkem je úhoří věk. Ze sladkých vod se vydává do moře ve stáří okolo dvaceti let, v zajetí se ale dožívá přibližně stejného stáří jako člověk; nejstarší známý exemplář opustil tento svět ve stáří 85 let. Co se tedy děje s rybami po vytření? Uhynou jako třeba lososi? Proč by jim ale v takovém případě příroda nadělila více než trojnásobnou rezervu, když obvykle je v tomto směru spíš skoupá?

Je možné, že odpovědi na tyhle otázky už nestačíme zjistit. Překážky v říčních tocích, turbíny přehrad, komerční rybolov i znečištění způsobily, že stavy úhořů dramaticky klesají. Od roku 2088 je proto tato ryba zařazena do seznamu kriticky ohrožených druhů a její ochrana se stále zpřísňuje.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

uhor5

obr: Tohoto velkého úhoře se mi podařilo vyfotografovat v německém jezeře Helensee.

Foto: autor

 

 

 

Komentáře   

+3 #1 tereza neumanova 2013-10-08 13:01
dobryden chtěla bych se zeptat kudy úhoři plují od nás (Labe)do moře? kolik je to kilometrů? poradíte mi prosím vás :-) mi se to máme dozvědět a vyhledat z internetu ale já nevím jak prosím chtělo by to dnes prosím dekuju na s hledanou napište mi na facebooku

You have no rights to post comments

 
Joomla Templates: by JoomlaShack