Až do konce dubna trvá v nové budově pražského Národního muzea výstava Vynálezci a vynálezy. K vidění jsou vynálezy přelomové, zajímavé nebo kuriózní, i informace o jejich autorech. Některé exponáty jsou interaktivní. Víc informací o výstavě najdete zde.
Tak ohle stojí za podívání. Jednak jako ukázka možností videotechniky - ale i jako relaxace v uspěchané době a připomínka toho, že krása nemusí být jen na stránkách strakatých časopisů a v nabídkových katalozích.
Na socialistickou éru má někdo vzpomínky nepříjemné, jiný příjemné, další žádné - se záhadami by ji ale asi spojoval málokdo. A přece jich po sobě tento režim zanechal pozoruhodné množství. Ponechme stranou ty, které se dotýkají mocenských hrátek a všimněme si raději těch, které jakoby navazovala na mystiku mnohem starší: na výzkum neznámých sil lidské psychiky. Zde je první díl série článků stručně shrnující vývoj snah o parapsychologické bádání u nás.
Fotovoltaické panely pro výrobu elektřiny ze slunečního světla se zatím potýkají s nízkou účinností. Vědci proto zkoumají struktury, které mikroorganismům umožňují získávat energii i z velmi slabého světla. Výsledkem by měla být nová generace solárních článků.
Je to doslova otázka života a smrti celé naší civilizace: za jak dlouho vyčerpáme zásoby fosilních paliv, za něž zatím stále ještě nemáme plnohodnotnou náhradu? Zatímco jedni tvrdí, dno už je na dohled, podle jiných jsou zdroje prakticky nevyčerpatelné.
Shoda zatím panuje jen v tom, že nehrozí vyčerpání zásob uhlí - jenže tím nejde pohánět automobily, protože výroba syntetického benzínu zavedená za druhé světové války Němci je v mírových podmínkách nerentabilní. A tak se pozornost soustřeďuje především na ropu.
Herní konzole, hry, v mobilu, budování civilizací nebo střílečky v supernadupaných pécéčkách jsou skvělé věci, byť nezřídka poněkud konzumní a občas ne právě levné. Nedávno jsem čistě náhodou objevil jiný druh elektronického hraní, který je na první pohled hodně nenáročný, trochu ujetý - a připomíná malé děti, které neznajíce ještě skutečné hodnoty věcí, dají před dokonalým autíčkem přednost střepům ze smetiště (nebo z onoho autíčka ty střepy udělají). Ta dětinská nenáročnost ale je za určitých okolností klamná, protože pro někoho může být právě tenhle druh hraní začátkem dlouhé a dobrodružné cesty.
Konec dinosauřích vládců druhohor je spojován se srážkou Země s velkým asteroidem před 65 miliony let. Poslední dobou však tato teorie dostávala trhliny a nyní se zdá, že za genocidou dinosaurů stojí jiný pachatel: sopky.
"Shromáždili jsme důkazy, v jejichž světle teorie o vyhynutí v důsledku pádu jediného asteroidu neobstojí," uvedla koncem minulého roku v odborném časopisu Earth and Planetary Science Letters Gerta Keller z Princeton University. "Je to dnes už víc slepá víra než vědecká hypotéza. Vznik meteorického kráteru Chicxulub v dnešním Mexiku nebyl dost katastrofický na to, aby způsobil masové vymírání druhů."
Bez vynálezu fotografie by naše civilizace neměla mediální svět v dnešní podobě, ztratila by podstatnou část své paměti - a nejspíš by vypadala úplně jinak. Její zrod je ale poznamenán záhadami, skandály a spory o prvenství.
"Fotografie je něco jako univerzální jazyk," řekl slavný americký fotoreportér a držitel Pulitzerovy ceny Bill Frakes. "Představuje jeden z nejlepších způsobů komunikace." Opravdu dobrá fotografie navíc není pouhým zachycením reality, ale také uměleckým dílem, které odráží osobnost člověka za kamerou. William E. Smithe, který pracoval mimo jiné i pro časopis Life to vyjádřil slovy: "K čemu je hloubka ostrosti, když chybí hloubka citů?"
Vydat sborník povídek od různých autorů se dnes už nenosí tolik jako za lepších časů sci-fi, kdy vznikaly výběry téměř legendární - připomeňme třeba Tunel do pozítří. Výjimku tvoří almanachy poskládané z příspěvků do literárních soutěží. Budiž za to nakladatelům chvála, protože už vydávání samo o sobě je adrenalinová záležitost. Ale vydat navíc nesourodou směs povídek více či méně začínajících autorů různého zaměření a různého talentu - to už chce odvahu hodnou Luka Skywalkera a Darth Vardera dohromady.
Jedním z takových počinů je sborník Kočas 2011 sestavený Jiřinou Vorlovou z děl zaslaných do soutěže o Cenu Karla Čapka při setkání fanoušků sci-fi a příbuzných žánrů Parcon 2011. Čtenář tu tedy najde od všeho něco: nechybí čistá sci-fi, ani módní fantasy, trpět nouzí nebudou milovníci záhad, křehké lyriky, nebo upírů. Riziku, že výsledek by mohl způsobit stejné zažívací potíže, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, se výběr zdařile vyhnul tím, že kvalita většiny povídek je na slušné úrovni.
"Máňo, jak se máš? Já skvěle. Ty taky? No, to je skvělý! Tak já ti zase za chvíli zavolám." Pán přede mnou v nedlouhé frontě u pokladny supermarketu slib opravdu splnil: "Holka, tady to jde rychle, už budu na řadě. Tak už musim končit, pak se zas ozvu..."
