Novákoviny

Sonda Mars Reconnaissance Orbiter už dříve zjistila, že na Marsu i dnes stále vznikají koryta připomínající krátké potoky. Převládající hypotézu, podle které je má na svědomí voda občas tryskající z podzemí, se nyní snaží vyvrátit vědci z několika amerických laboratoří.

"Také jsem si před několika lety myslel, že tyhle kanály vyhloubila voda," řekl Colin Dundas z U.S. Geological Survey. "Ale od té doby máme k dispozici mnohem víc snímků pořízených satelity Marsu. Ty mě přiměly změnit názor".

Roku 2000 vědci při vyhodnocování záběrů pořízených sondou Mars Global Surveyor vědci našli čerstvé erozní rýhy připomínající pozemská koryta vyhloubená vodou po prudkých deštích. Obvykle se nacházely ve stěnách kráterů. Převládl proto názor, že v hlubších vrstvách hornin jsou velké zásoby zmrzlé vody, které za určitých okolností (například skrytá vulkanická aktivita) vyrazí na povrch stěnami kráterů. V nízkém tlaku a teplotě na povrchu Marsu tekutina rychle vysublimuje, přesto je jí dost, aby vytvořila koryto dlouhé desítky nebo i stovky metrů.

Podezřelá koryta

Že jde o útvary zcela nové, potvrdilo také opakované snímkování stejných lokalit. Dnes už jsou k dispozici stovky dvojic záběrů, kde na starším je čistý kráterový svah, zatímco na novějším ho rozrývá čerstvá erozní rýha.

obr: V současnosti kanály na Marsu vznikají především ve stěnách kráterů

foto: NASA

Později si vědci pomocí počítačových modelů ověřili, že právě takové strouhy by vytvořil proud tekuté a poměrně čisté vody při nízké teplotě a nízkém atmosférickém tlaku - tedy přesně v takových podmínkách, které na Marsu vládnou v současnosti. Maximální délka, kterou by kanál dosáhl před vypařením vodního proudu, přesně odpovídá tomu co vyfotografovaly i novější sondy Mars Global Surveyor a Mars Odyssey vybavené lepšími kamerami.

Domněnku o přívalech vody, které občas i dnes tryskající se stěn kráterů, podporuje také skutečnost, že stružky existují pouze v geologicky mladých útvarech. Voda se má ukrývat v porézních horninách, přičemž v tekutém stavu ji udržuje buď tlak nadložních vrstev, nebo blízkost hlubinných sopečných ohnisek - nebo obojí současně. Ze zatím neznámých důvodů čas od času tato voda vyrazí na povrch stěnami kráterů, kde jsou vrstvy přerušené a vycházejí na povrch.

Colin Dundas je členem týmu, který vyhodnocuje snímky ze sondy Mars Reconnaissance Orbiter neustále sledující Rudou planetu. Společně se svými kolegy vybral záběry z 356 lokalit pořízené kamerou s vysokým rozlišením HiRISE (High Resolution Imaging Science Experiment). Našel 38 míst, kde se objevily nové erozní rýhy a suťové kužele na jejich koncích. Na základě analýzy těchto fotografií tvrdí, že útvary nemá na svědomí tekutá voda, ale zmrzlý oxid uhličitý známý jako suchý led.

"Existuje několik možností, jak by tuhý led vytvořil koryta, která vidíme na snímcích z Marsu," vysvětluje Colin Dundas. "Je například možné, že mění vlastnosti horniny tak, že se stane víc sypká a začne klouzat po svahu. Nebo se tu suchý led postupně hromadí z atmosféry, až je ho tolik, že se směs písku a ledu dá do pohybu."

Přece jen voda?

Suchý led se na Zemi v přírodě prakticky nevyskytuje, protože oxid uhličitý přechází do pevného skupenství při teplotě okolo -79 stupňů Celsia. Vyrábí se proto uměle pro potřeby chlazení, dříve ho využívali i pouliční zmrzlináři.

obr: Grafické znázornění prostorového uspořádání typického nově vzniklého kanálu

kresba: UCSC

Nízké teploty a vysoký obsah CO2 v atmosféře Marsu ale způsobují, že na Rudé planetě by ho zmrzlináři měli víc než dost zadarmo - například polární čepičky se skládají ze směsi vodního ledu a suchého ledu. Vědci proto pevnému oxidu uhličitému přičítají podivné gejzíry v polárních oblastech a mnoho dalších jinak obtížně vysvětlitelných jevů.

Podle Colina Dundase vznikají erozní rýhy ve stěnách kráterů hlavně během zimy, což je důkaz, že je má na svědomí oxid uhličitý, který v tomto období vymrzá z atmosféry nejvíc. Voda by naopak tryskala spíš v létě.

I tato hypotéza ale má slabiny. Pevný materiál by při sesuvech vytvářel spíš útvary podobné lavinám a nikoliv korytům. Výskyt v zimě přitom vodu ze hry nijak nevyřazuje, protože její zastánci nepředpokládali vliv tepla v marsovském létě, ale spíš působení nějakých geologických jevů nezávislých na ročních obdobích.

I Colin Dundas připouští, že jeho tvrzení nevysvětluje všechny druhy koryt. Zejména kratší rýhy tímto mechanismem objasnit nejde a většina vědců dál soudí, že je způsobují výtrysky podzemní vody.

"Každopádně jsou erozní rýhy na Marsu fascinující jev, který nám umožňuje sledovat procesy, jaké ze Země neznáme," uzavírá Colin Dundas

Jan A. Novák

Psáno pro iHned.cz 

You have no rights to post comments