Rakousko-uherskou monarchii si s výzkumem polárních krajů asi spojuje jen málokdo – a přesto v Severním ledovém oceánu existuje Země Františka Josefa, jejíž název naznačuje, že s naší někdejší širší vlastí má něco společného. Ale nejen to: pro svět ho objevila a do map zanesla rakousko-uherská výzkumná expedice, v jejíchž řadách bylo několik mužů z Čech a Moravy. Jejím velitelem byl teplický rodák Julius Payer.

 

 

"Den 30. srpna 1873 přinesl překvapení, jaké přichází jen se znovuzrozením do nového života," popsal Julius Payer vrcholný okamžik své kariéry objevitele. "Bylo kolem poledne když jsme se nakláněli přes bok lodi a hleděli do prchavých mlh, skrz které občas pronikalo sluneční světlo, když stěna oparu náhle odhalila drsné skalní výchozy. Chvíli jsme všichni stáli naplněni nedůvěrou a pak jsme propukli v bouřlivý křik radosti: Země, země, konečně země! Všichni se vrhli na palubu, aby se na vlastní oči přesvědčili... Vzdali jsme hold svému vzdálenému panovníkovi a nazvali tuto nově objevenou pevninu Země Františka Josefa."

Postavení objevitelů ale v té chvíli bylo nejisté. Jejich loď trčela uvězněná v driftujícím ledu a nemohli si být jistí, že se někdy osvobodí. Nebyli by první ani poslední, kdo z takové situace nevyvázl živý. A tak zprávu o svém objevu vložili do láhve, kterou svěřili moři. Našla se až roku 1921, ale to už byla pointa jejich příběhu dávno známá. Po překonání mnoha útrap a nebezpečí se totiž výprava už roku 1874 přece jen vrátila domů. Dočkali se uznání svého objevu i mnoha poct. Ale jak už to tak ve střední Evropě bývá, nechyběla ani skepse, zpochybňování a snaha o vymazání z historie. Zatímco Britové a Američané dokázali i z neúspěchů nebo podvodů při polárním výzkumu udělat heroický příběh, v našich končinách je zvykem i na úspěšné hrdiny v nejlepším případě zapomenout. Ale nepředbíhejme...

 

Hrdina dvou bitev

 

Julius Payer se narodil 2. září 1841 v Šanově, tehdy ovšem Schönau, dnes městské části Teplice Šanov. Jeho rodný dům stále stojí a i když teď je to hotel, nese jeho jméno: Hotel Payer. Dokonce je na něm malá pamětní deska připomínající slavného rodáka textem v češtině, němčině a angličtině. Otec Franz Anton Payer byl vysloužilý důstojník hulánů, tedy jízdního vojska a automaticky předpokládal, že syn půjde v jeho stopách. Malý Payer musel už v deseti letech do kadetní školy v haličském Lobzówě, později studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.

Roku 1859 byl vyřazen v hodnosti poručíka a nastoupil k pěšímu pluku umístěném v italské Veroně. Tou dobou zrovna státečky na Apeninském poloostrově vedly s pomocí Francie proti Rakousku válku za své sjednocení a nezávislost, a tak už téhož roku poručíka Payera neminula neblahá bitva u Solferina. Naše širší vlast ji slavně prohrála (války jí nikdy moc nešly), ale Julius Payer si tu přesto vysloužil medaili.

 

obr: Vědecký velitel expedice, teplický rodák Julius Payer

 

 

Ještě větší odvahu prokázal o sedm let později v bitvě u Custozy (zcela mimořádně vyhrané), v níž se svým oddílem italskému protivníkovi sebral dvě děla. Poté začal učit na vojenských školách geografii a stal se důstojníkem vídeňského c. a k. Vojenského geografického institutu při generálním štábu rakouské armády.

Tou dobou Julia Payera okouzlily Alpy, k nimž to měl blízko jak od svého pluku na italské straně, tak ze severní strany od Vídně. Podnikl řadu výstupů na zdejší vrcholy, mezi nimiž nechybělo ani okolo šesti desítek prvovýstupů. Zdolal také nejvyšší horu Rakousko-Uherska, jíž tehdy byl Ortler dosahující 3905 metrů (dnes je součástí italské provincie Jižní Tyrolsko).

Prvenství mu tady uniklo o pouhé tři týdny, tak alespoň našel novou výstupovou trasu. Postaral se také o důkladné zmapování mnoha oblastí Alp. Právě tady se v něm nejspíš probudil jeho malířský talent pro zachycování velkolepých krajinných scenérií.

Jako kartograf, který se nebojí mrazu ani nebezpečí a ještě ke všemu dobře kreslí, si získal určité renomé, které jej nasměrovalo dál - až do neznáma za severním okrajem zmapovaného světa. Roku 1869 se kvůli získání prvních zkušeností zúčastnil německé expedice parníku Germania k východnímu pobřeží Grónska.

Germanii sice rozdrtil a potopil led, ale posádka se zachránila na břehu. Payer pak podnikl na ostrově četné výzkumné a mapovací výpravy. Jejich výsledky byly kladně hodnoceny a otevřely mu cestu k největšímu polárnímu dobrodružství jeho života.

 

Za peníze z ostravského uhlí

 

V druhé polovině 19. století už na naší planetě zbývaly k prozkoumání jen dvě velké oblasti: okolí severního a jižního pólu. Kdo by tam stanul první, měl by o slávu postaráno; tím spíš, že o tom, co kolem osy zeměkoule je, panovaly nejdivočejší představy. Nachází se tam pevnina? Moře bez ledu? Vstup do podsvětí? Nebo snad dokonce tajná základna Marťanů, jak to ještě roku 1897 vylíčil německý spisovatel Kurt Laswitz v tehdy velmi úspěšném románu Na dvou planetách?

Na severu přitom nešlo jen o objevování a dobrodružství. Kdyby se podařilo najít námořní cestu kolem severních břehů Eurasie a Ameriky, mělo by to obrovský význam pro světový obchod. Velmoci sousedící s touto oblastí proto polární výzkum poměrně štědře financovaly. Rakousko Uhersko sice mezi ně nepatřilo, přesto se i tady našli nadšenci ochotní riskovat v ledových končinách své životy, nebo aspoň takové podniky financovat ze soukromých zdrojů.

 

obr: Julius Payer a Carl Weyprecht na dobové ilustraci

 

 

V Rakousko-Uhersku byl největším mecenášem a organizátorem polárního výzkumu hrabě Jan Nepomuk Wilczek (1837 - 1922). Pocházel z původně českého šlechtického rodu Vlčků, který se později usadil na Ostravsku a vydělal pohádkové bohatství na těžbě uhlí. Na rozdíl od u nás stále ještě přežívajících představ o líné a zdegenerované rakousko-uherské šlechtě vystudoval přírodní vědy, archeologii a umění, podnikal výpravy do neprobádaných krajin a podporoval stavbu meteorologických stanic v Arktidě. A jaksi mimochodem byl velkým mecenášem umění.

Roku 1871 se hrabě Wilczek nadchl pro myšlenku hledání severní mořské cesty kolem Eurasie a kontaktoval dva muže, kteří se mu pro vedení takové výpravy zdáli být nejvhodnější. Jedním z nich byl Julius Payer, druhým meteorolog, geofyzik a badatel Carl Weyprecht (1838 - 1881). Weyprecht měl velet lodi na moři, Payerovým posláním bylo rozhodovat o výzkumném programu a velet výpravám na pevninu, přičemž formálně měl vyšší vojenskou hodnost on. Patronem přípravného výboru výpravy se stal arcivévoda Rainer Ferdinand Habsbursko Lotrinský.

"Konečně jsem mohl mluvit s mužem, který se už zúčastnil polární expedice!" zapsal si nadšeně hrabě Wilczek po prvním obědě s Payerem.

Nejvíc peněz do podniku vložil hrabě Wilczek, ale nemalou částku poskytl ze svých soukromých prostředků také císař František Josef a řada menších sponzorů. Hlavní expedici (někdy tiskem poněkud nadneseně označovanou jako výprava k severnímu pólu) předcházela menší přípravná výprava na pronajatém norském škuneru Isbjorn. Z hlediska objevů sice nebyla moc úspěšná, ale k získání zkušeností stačila. Právě na jejich základě byla vybrána loď pro hlavní expedici.

 

Viribus Unitis

 

Viceadmiral Tegetthoff (některé prameny používají jméno Admiral Tegetthoff) byl trojstěžník dlouhý 45 metrů o výtlaku 220 tun s pomocným parním strojem o výkonu 100 koňských sil (74,5 kW). Komu tahle čísla nic neříkají, tak je to po všech stránkách méně, čím se může pochlubit vltavský parník Vyšehrad, který je dlouhý 62 metrů a jeho parní stroj má výkon více než dvojnásobný. Na druhou stranu byste ale s Vyšehradem do polárního moře asi plout nechtěli, zatímco Viceadmiral Tegetthoff byl k tomuto účelu zkonstruovaný a patřičně vybavený. Dřevěný trup lodi tvarovali tak, aby odolával tlaku ledových ker a nadto jej ještě mocně vyztužili. Lodní šroub se otáčel v krytu chránícím ho před ledem. Do skladišť v útrobách parníku naložili zásoby potravin a dalších potřeb na tři roky a uhlí na 50 až 60 dní činnosti parního stroje.

 

obr: Výzkumná loď Admiral Tegetthoff v zajetí ledu 

 

Posádka měla 24 členů. Už se asi nedozvíme jestli to byla náhoda, ale její národnostní složení dokonale naplňovalo heslo rakousko-uherské monarchie Viribus Unitis (Spojenými silami). Důstojníky byli čeští Němci Gustav Brosch z Chomutova a Eduard Orel z Nového Jičína, o zdraví se staral maďarský lékař Julius Kepes, o motor pečoval strojník Ota Kříž a do kotle přikládal Josef Pospíšil, oba Češi. Lodníci byli Chorvati, kuchař Němec, nechyběli ani tyrolští horolezci a lovci. Kromě toho tu byl ještě norský harpunář Elling Carlsen. Dorozumívacím jazykem posádky překvapivě nebyla němčina, ale italština.

Výprava vyrazila z Bremerhavenu 13. června 1872. Začátkem srpna dorazila k pobřeží Nové země, ale už koncem téhož měsíce ji uvěznil led. Všechny pokusy o vyproštění byly marné, nepomohly ani výbušniny. Od té doby postup výpravy neurčovali velitelé, ale drift ledových ker. A pak přišla dlouhá polární noc, která posádku na několik měsíců uvěznila v těsných prostorách lodi.

Teprve jaro přineslo novou naději, kterou ještě podtrhl objev Země Františka Josefa. Později se sice ukázalo, že rakousko-uherská výprava tu nebyla první, protože ji o pár let předešel norský kapitán Ronnbeck, ale ke své smůle o tom nikomu neřekl, takže sláva objevitelů připadla Payerově a Weyprechtově výpravě. Jenže právě jen sláva a právo dávat zeměpisným útvarům nového souostroví jména. Expedice totiž neorganizoval a nefinancoval stát, ale soukromé osoby, a tak Rakousko-Uhersko objevem nenabylo právo souostroví anektovat. Dnes patří Rusku, takže nechyběly ani snahy ho přejmenovat, ale to se zatím naštěstí nepovedlo.

Ani v létě se loď nevyprostila ze sevření ker. Payer vedl výzkumné a mapovací výpravy na břeh, ale pak posádku čekala další polární zima. Jejího konce se nedočkal Ota Kříž, který podlehl tuberkulóze. Pohřbili ho na Wilczekově ostrově, největším kuse pevniny Země Františka Josefa. Na nejsevernější rakousko-uherský a český hrob umístili mosaznou tabulku s nápisem "Zde odpočívá Ota Kříž, strojník rakousko-uherské severopolární výpravy. Zemřel 16. března 1874 na palubě lodi Viceadmirál Tegetthoff stár dvacet devět let. Pokoj jeho popelu."

Julius Payer nakreslil Křížův portrét v polárnickém oblečení, který je jeho jedinou známou podobiznou.

"Rakev byla pokrytá vlajkami a křížem," napsal o obřadu uprostřed ledové pustiny Julius Payer. "Mlčky bojujíce s prudkou vánicí jsme ji táhli ledovými pláněmi..."

 

Přes překážky ke hvězdám

 

Led nepovoloval a zásob ubývalo. Bylo zřejmé, že třetí polární zimu by nemuseli přežít. A tak 20. května vyložili na kry záchranné čluny, naložili je vším potřebným, zapřáhli se do nich a vyrazili k jihu. Drift, ale s jejich záměry nebyl srozuměný, a tak v některých dnech urazili jen pár kilometrů. Umírající Viceadmiral Tegetthoff byl stále v dohledu, proto se na něj občas vraceli, aby doplnili potraviny. Byla to nejhorší a nejnebezpečnější část expedice, ale nakonec přece jen čluny dovlekli k volnému moři. 24. srpna je zachránila ruská rybářská loď Nikolaj.

Uvítání doma bylo velkolepé. Julia Payera císař povýšil do šlechtického stavu a přidělil mu erb, který výpravu připomínal. je na něm modř polárního nebe, zářící severní hvězda, polární medvěd, rakousko-uherská vlajka vlající na žerdi zaťaté do hnědi skal pustého ostrova a pod tím nápis PER ASPERA AD ASTRA – Přes překážky ke hvězdám. V 19. století se taková pocta ještě neudělovala hvězdám šoubyznysu, aby se panovník zalíbil davu; tehdy si to novopečený aristokrat většinou musel tvrdě zasloužit. A Julius von Payer si to zasloužil tak tvrdě jako málokdo.

 

obr: Jeden z Payerových obrazů popisujících zážitky expedice

 

Jenže pak přišly všední dny a jev v našich končinách běžný: někteří vysoce postavení činitelé úspěchy výpravy zpochybnili. Payer se snadno mohl obhájit, ale místo toho se stáhl do ústraní. V pokročilém věku vystudoval malířství a zanechal po sobě působivá plátna zachycující výpravy do končin pro tehdejší lidi stejně vzdálené jako dnes Měsíc nebo Mars. Odbornou kritiku ale moc nenadchly.

Ani v soukromém životě se mu moc nevedlo. Při jednom ze svých lázeňských pobytů se seznámil s vdanou ženou, která se obratem rozvedla a brzy následovala svatba. Manželství ale dlouho nevydrželo a dvě děti, které se v něm narodily, Payer už nikdy neviděl.

Tehdy ho zaujala záhada Franklinovy výpravy, která rovněž usilovala o nalezení severní cesty, ale opačným směrem: obě její lodě zmizely roku 1848 při pokusu obeplout polárními oblastmi severní Ameriku. Několikrát cestoval do Anglie a kontaktoval lidi, kteří se na přípravě výpravy podíleli. Podle jejich vyprávění pak vytvořil sérii rozměrných pláten a ta se stala jeho nejznámějším malířským dílem. Přesto upadal do stále větší finanční nouze, ale císař na něj nezapomněl a udělil mu slušnou penzi. Julius von Payer zemřel na Bledu 30. srpna 1915.

Díky veliteli z Admirala Tegetthoffa se na mapách polárních končin objevila Země i česká jména jako Brněnský mys, Teplická zátoka, Šanovský ostrov a další. Přesto měl v českém prostředí smůlu. Jednou to byl Němec, a tak ho většina dobového "vlasteneckého" českého tisku ignorovala - jako ostatně všechno, co přicházelo z Vídně. Později ho tu částečně vzali na milost hlavně proto, že Ota Kříž byl Čech. Teprve v posledních desetiletích se zdejší vztah k mezinárodně uznávanému cestovateli, objeviteli, geografovi, horolezci a malíři mění k lepšímu.

Kdosi napsal, že pro Rakušany je Julius Payer totéž, co pro Čechy Emil Holub - ale jak může člověk, který objevil nový kus planety, patřit jen jednomu národu, když ta planeta patří všem? Bizarní je i to, že Payer a Holub se narodili v témže státě a v téže zemi, přesto tu Emila Holuba zná každý, zatímco Julia Payera skoro nikdo.

Jan Antonín Novák

 

You have no rights to post comments