Novákoviny

Když během druhé světové války explodoval první prototyp atomové bomby, vedoucí výzkumu Robert Oppenheimler si vybavil úryvek staroindického eposu Mahábhárata. Mluví se v něm o božské zbrani, která překvapivě připomíná moderní nukleární pumu:

Zář všemocného bez hranic a konce

to't tisíc sluncí rázem vyšlehnuvších...

Jsem smrt, která ničí vše.

Náhoda? Trochu zvláštní...

"Zachvěla se země a se stromy spolu se třásla, vylévaly se řeky a rozbouřila moře, pukaly skály a zaduly divé větry, pohasly ohně a ztmavly a zchladly paprsky slunce...," říká dále epos o zbrani, kterou bohové propůjčili pozemskému hrdinovi Ardžunovi. A nejen to: v zemi, kde se podivuhodné zbraně použijí "dvanáct let nezaprší". A jako by toho nebylo dost, jsou tu popsány také prostředky, které dokáží způsobit zmizení či rozplynutí předmětů, nebo ovlivňující psychiku lidí.

V Máhabháratě se mluví i o tom, že některé zbraně bohů nezabíjejí jen jednorázově, ale působí po celé generace. "Nezhyne příroda, zhynou jen nezralé děti těhotných matek..." To přímo sugeruje účinky radioaktivního záření na lidský plod a genetickou výbavu organismů.

Válka bohů

Epos Mahábhárata patří společně s eposem Rámajána, v němž jsou rovněž mnohé podezřelé zmínky o vysoce vyspělé technice bohů, ke klasické indické literatuře. Rozhodně tedy nejde o nějaký falsifikát "objevený" na objednávku senzacechtivých autorů spekulativní literatury. Vznikl někdy v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem, patrně na základě mnohem starší tradice, která se možná předávala ústně z generace na generaci. Kolik generací to bylo, ale nevíme...

Už v třicátých letech minulého století ruský profesor N. A. Rynin zařadil Mahárabhátu do své sbírky starých legend (první díl encyklopedie Meziplanetární lety) naznačujících možné meziplanetární kontakty v dávné minulosti lidstva. Podle něj epos popisuje události, k nimž došlo někdy v 10. století př. n. l. nebo ještě dříve.

obr: Kromě jaderných zbraní se ve staroindických eposech objevují i létající stroje.

Úloha celého arsenálu záhadných zbraní je v eposech poněkud zvláštní. Bohové válčí s tvory nazývanými danavové (na starých zobrazeních většinou vypadají jako mutanti se zvířecími tvářemi), a nějak se jim v tomto boji nevede. Z ne zcela pochopitelných důvodů musí vypomoci člověk. Bůh Indra (nezaměňovat s bývalým vysokým funkcionářem KSČ) proto v létajícím voze dopraví pozemského hrdinu Ardžunu do "třetího nebe". Chcete-li, můžete si pod tím představit třeba orbitální stanici nebo kosmickou loď na oběžné dráze Země. Nechcete-li, protože se vám to v časech staré Indie zdá přece jen trochu přitažené za vlasy, pak následující verš z Mahabharaty vám možná pomůže:

"Báječný hrad v povětří volně letící, jenž zářil jak velký oheň nebo spíš slunce... obdařen vším, co si lze přát, prost byl smutku, bolestí, svízelů a běd..."

Tajemná astrávidja

Ve třetím nebi Indra Ardžunu vycvičí v umění zvaném astrávidja. Někdy tak bývá nazývána samotná zbraň, ve skutečnosti však jde zřejmě spíš o jakési instrukce pro její použití. Kupodivu nejen ve smyslu návodu, či "školení mužstva", jak je tomu v dnešních armádách, ale i z hlediska etických aspektů. Indra Pozemšťana například vysloveně varuje před použitím proti lidem a před následky:

"Tuto neobyčejnou zbraň... nesmíš nikdy použít proti lidem..., neboť by mohla, použita proti slabým, spálit celý svět... Napadne-li tě však nepřítel, jenž není člověkem, pak v bitvě použij této zbraně, abys ho porazil."

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:  Víc o stopách vyspělé techniky v dávné minulosti najdete v knize Záhadné vynálezy, kterou vydalo nakladatelství Alpress. Pokud už není ve vašem knihkupectví, lze ji objednat na webové adrese

Proti danavům a jim podobným bytostem je tedy dovoleno vše. Co si však představit pod entitou, která nemá povahu ani lidskou, ani božskou? To je jednou z velkých záhad staroindických eposů, která se narážkami na vyspělé technologie ještě umocňuje.

Indologové přitom upozorňují, že indická božstva a jejich protivníci nejsou nositeli kladného a záporného principu, jako je tomu například v křesťanství, ale jsou z morálního hlediska jaksi neutrální.

obr: Struska spečená vysokým žárem ze staroindického města Mohenžodaro

V mnoha ohledech se podobají starořeckému Panteonu - i zde je "božstvo" nadáno více možnostmi než člověk, jinak mu ale lidské pohnutky nejsou cizí. Indičtí bohové jsou pouze protikladem bytostí souhrnně zvaných asurové, které ovšem v podstatě nejsou o nic lepší nebo horší než bohové.

Klasičtí indologové považují eposy Mahábhárata a Rámajána pouze za výplod geniálního básnického ducha dávných Indů, za jakousi Iliadu, či Odysseu, která se však odehrává ve větších rozměrech a zčásti na nebesích. Někteří indičtí vědci ale tvrdí, že tato díla popisují skutečné války, které se odehrály někdy po roce 120 př. n. l.

Novodobí lovci záhad ovšem upozorňují, že v eposech je příliš mnoho narážek na techniku, kterou objevilo teprve 20. století. A nejen to - nejde o žádné zázračné či pohádkové atributy, ale jsou líčeny s překvapivou věcností.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments