Novákoviny

Roku 1928 na zpáteční cestě od severního pólu severně od Grónska ztroskotala italská vzducholoď Italia. Pokusy o záchranu části trosečníků tehdy na dlouho upoutaly pozornost světa. V jejich stínu zanikla jedna velká záhada: troska obrovské vzducholodi i se zbytkem posádky zmizela beze stopy.

Při průzkumu polárních oblastí se ztratilo hodně výprav, téměř po všech se ale dříve nebo později našly nějaké stopy. Roku 1845 na lodích Erebus a Terror opustila Británii expedice vedená Sirem Johnem Franklinem, aby prozkoumala možnost proplout polárními oblastmi kolem severního pobřeží Ameriky - a uplynulo téměř půldruhého století, než se podařilo najít tolik stop, aby bylo možné objasnit tragický zánik obou lodí.

 

obr: Norge, sesterská loď Italie. Roku 1926 podnikla úspěšný let z Evropy přes severní pól na Aljašku, při němž jí rovněž velel Umberto Nobile. Tuto výpravu zorganizoval norský polárník Roald Amundsen. Nobile chtěl expedici zopakovat v italských barvách a s větším důrazem na vědecký výzkum. Proto byl v posádce Italie i český fyzik František Běhounek

 

Roku 1897 zkusil Salomon Andrée se dvěma dalšími odvážlivci dosáhnout severního pólu balónem a teprve 1930 se našly jejich tělesné ostatky a zbytky tábora na jednom z ostrovů souostroví Špicberky. Slavný polární badatel Roald Amundsen se ztratil se svým letadlem právě, když letěl na pomoc trosečníkům z Italie a i z jeho malého stroje moře vyplavilo alespoň několik částí.

Vždycky se něco našlo - jen z obrovského trupu vzducholodi Italia vůbec nic. Žádná stopa nezůstala ani po šesti mužích, které po nárazu do ledu vrak lodi hnaný větrem odnesl do neznáma.

Umberto Nobile, velitel výpravy a konstruktér vzducholodi o prvních okamžicích po katastrofě napsal: "Když jsem otevřel oči, ležel jsem na ledě. Obrátil jsem oči k obloze. Vzducholoď, na zádi skloněná, letěla pryč, doleva, unášena větrem. V místech velitelské kabiny byla strašlivě potrhána... Na boku byla vidět černá písmena ITALIA. Spočinuly na nich mé oči, až nakonec zmizela z dohledu pronikajíc do mlhy..."

Drtivý náraz

Umberto Nobile nebyl žádný nezkušený nováček. Měl za sebou řadu letů na vzducholodích, z nichž mnohé sám zkonstruoval. Před expedicí Italie přeletěl na prakticky stejné vzducholodi Norge z Evropy do Ameriky přes severní pól. Před osudným pádem podnikla Italia nejen dlouhou cestu z Milána přes celou Evropu až na Špicberky, ale i dva průzkumné lety nad neprobádanými oblastmi dalekého severu. Expedice měla být završena cestou k severnímu pólu a vysazením skupiny výzkumníků na ledové kry.

 

obr: Generál Umberto Nobile s Titinou. Pes polární dobrodružství šťastně přežil. Nobile po návratu upadl v nemilost a odešel konstruovat vzducholodě do SSSR. Druhou světovou válku prožil v USA, poté se vrátil do Itálie. Zemřel roku 1978

 

Třetí průzkumný let přivedl Italii nad pól 21. května 1928 bez větších problémů. Počasí však nebylo příznivé a ke zřízení tábora na kře proto nedošlo. Jeho vybavení později trosečníkům zachránilo životy. Při zpátečním letu vzducholoď bojovala s nepříznivým větrem, ale stále se blížila k základně na Špicberkách.

Od předpokládaného přistání výpravu dělily již jen hodiny, když se Italia náhle vzepnula přídí vzhůru a současně začala prudce klesat. Nobile nechal spustit všechny tři motory na plný výkon a současně poslal jednoho muže na hřbet lodě, aby zjistil, zda jsou uzavřené všechny ventily pro vypouštění nosného plynu. Pokles se zrychloval a přecházel v pád. Na poslední chvíli se ještě podařilo vypnout všechny motory. Následoval drtící úder.

Nejdříve narazila gondola zadního motoru a utrhla se i se strojníkem Pomelou. Zemřel patrně ve chvíli nárazu nebo krátce po něm. Nobile se ještě pokusil dovést vzducholoď k rovnějšímu a měkčímu sněhovému poli, ale Italia už na pohyby kormidel nereagovala. Záď odlehčená náhlou ztrátou motoru se zvedla a další úder ledu směřoval na velitelskou kabinu, která se odtrhla od trupu.

Všichni z velitelské kabiny vypadli na led a otřesení pozorovali svou loď, jak se znovu zvedla do vzduchu. Na lávce levého motoru stál strojník Arduino. Troska vzducholodě rychle stoupala a za chvíli zmizela v mlze. Spolu s ní navždy zmizel fyzik Pontremoli, strojníci Arduino, Caratti a Ciocca, opravář Alessandrini a novinář Lago. Jejich další osud je dodnes jednou z největších záhad Arktidy.

Dohady o příčině katastrofy

Italia rozhodně nebyla věc, která se může snadno ztratit nebo přehlédnout. Na délku měřila bezmála 105 metrů, průměr jejího nosného tělesa činil téměř 20 metrů a unesla přibližně 20 tun nákladu. Její tři motory Maybach s celkovým výkonem 1600 kW jí dokázaly udělit rychlost 112 km/h. Patřila do kategorie vzducholodí, kterým se říká polotuhé: základem její konstrukce byl kýl z duralových trubek, který nesl velitelskou kabinu a další zařízení a současně zajištoval, že plavidlo mělo potřebnou tuhost. K vybavení kýlu patřily mimo jiné velké duralové nádrže na palivo, které byly v okamžiku katastrofy z větší části prázdné - a mnoho dalších předmětů, z nichž přinejmenším některé by dříve nebo později někde vyplavilo moře. Dokonce i v případě, kdyby se zbytek vodíku v nosném tělese vzňal nebo explodoval, což se ale skoro určitě nestalo.

 

obr: Náraz Italie do ledu v podání kreslíře italského listu Corriere della Sera

 

Záhadou je už samotná příčina havárie. Italia se vracela od pólu sice v nepříznivém počasí, ale vedla si dobře a nic nenaznačovalo blížící se tragédii. V jednu chvíli nechal Nobile loď vystoupit nad mraky, aby mohl změřit přesnou polohu podle slunce, pak ale zase sestoupil níž. Krátce na to ztratila vzducholoď vztlak a narazila do ledového pole.

Nobile později vyslovil domněnku, že náhlé ztěžknutí lodě zavinila porucha některého z pojistných ventilů. Ty jsou na oddílech s nosným plynem kvůli tomu, aby mohl vodík unikat při změně objemu a neroztrhl svým tlakem obal. Nad mraky se plyn díky slunci začal zahřívat, ventily se otevřely - a některý z nich se už nezavřel.

Jiní odborníci soudili, že při dlouhém letu v nepříznivém počasí a plném výkonu motorů byl trup příliš namáhán a některý z plynových oddílů praskl. Jeden z členů výpravy konstruktér ing. Felice Trojani ale později napsal knihu, v níž trvdí, že prověřil 11 možných příčin, žádná z nich však neodpovídá okolnostem katastrofy.

Lidé, kteří společně s utrženou velitelskou kabinou skončili na ledě, se zpočátku domnívali, že jejich osud je zpečetěn: nemají nic, zatímco jejich druhové jsou v lodi, sice neovladatelné, ale plné zásob a užitečných věcí. Nakonec to dopadlo obráceně: Nobileho skupina našla malou vysílačku, stan a trochu zásob. Umberta Nobileho z kry vyzvedl švédský letec Einar Lundborg, pro zbytek připlul ruský ledoborec Krasin.

Beze stopy

Když bylo zachyceno nouzové vysílání z Nobileho tábora, vyrazil na sever několik výprav vybavených letadly, které propátraly rozlehlé území v okolí místa katastrofy. Těžce poškozená loď jistě neletěla moc dlouho a dopadla nedaleko. Pravděpodobnost nálezu samotné Italie tedy byla mnohem větší než objevení nepatrného stanu trosečníků z velitelské kabiny - najít obrovskou trosku nebo alespoň něco z jejího vybavení na pozadí bílého ledu mělo být z výšky snadné. Polární pustiny vydala i svědky záhuby mnohem menších strojů a skromněji vybavených trosečníků.

Nobile o tom napsal: "Nevěřím, že vzducholoď shořela ve vzduchu, kdyby došlo k požáru po novém nárazu na led, bylo by těch patnáct nebo šestnáct tisíc krychlových metrů vodíku šlehalo vysokými plameny, které by na šedivém obzoru, jaký byl toho dne, určitě vzbudil pozornost mých druhů. Nadto by z hořícího obalu dvojitého nebo trojitého pogumovaného plátna měřícího několik tisíc čtverečních metrů vystupoval hustý černý dým, mnohem nápadnější než tenký sloupek kouře, který zahlédl Běhounek a Biagi.

Ale i když připustíme požár, sotva stačilo vzniklé teplo rozpustit ledové kry o síle dvou a více metrů, neboť většina tepelné energie se rozptýlila do vzduchu. Na ledové ploše by měla zůstat aspoň kovová kostra a četné prázdné hliníkové barely."

Nobile v dalších letech sám několikrát vedl pátrání na místech, kam mohl led vzducholoď a její posádku zanést - opět bezvýsledně. Dodnes se nenašel jediný předmět z vzdušné lodi, přestože už se podařilo objasnit osud většiny jiných polárních výprav, po kterých zbyly mnohem menší stopy než obrovská vzducholoď.

"V našem duchu dodnes žije poslední pohled na Italii mizící v mlze a odnášející naše milé druhy," říká Umberto Nobile ve své knize Červený stan. "Při té smutné představě nás utěšuje pomyšlení, že naši vzduchoplavci nad tou mlhou ještě na okamžik spatřili slunce, bohužel vzápětí ho ztratili navždycky."

Ale můžeme říci, co skutečně spatřilo šest mužů Nobileho posádky, když je troska vzducholodi odnášela na věčnost?

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny – Víkend

 

obr: Pohled do útrob Italie.

Kresba: Stephen Biesty

 

 

 

 

 

Přílohový text:

Vzducholoď Italia (N-4),

typové označení: třída N

konstrukce: poloztužená

délka: 105,4 m

průměr: 19,9 m

objem nosného plynu: 18 500 m3

max. nosnost: 9 405 kg

motory: 3x Maybach (celkem 560 kW

první let: 1924

konstruktér: Umberto Nobile

You have no rights to post comments