Novákoviny

Nejrůznějších myšlenkových, duchovních i náboženských hnutí v poslední době vzniká víc než hub po dešti a začíná v tom být trochu zmatek. Jedním z nich je proud wicca - novodobé čarodějnictví, v němž jedni vidí tmáře, druzí blázny a třetí málem sexuální devianty. Skutečnost je ale obvykle o dost jiná.

Stále častěji se i u nás vedle tradičních křesťanských svátků slaví i takové, které mají ještě starší původ a dlouho to vypadalo, že navždy patří minulosti. Nejznámější jsou ohně, které v poslední dubnovou noc vzplanou ohně na kopcích aby u nich v nevázaném veselí mnozí oslavili svátek čarodějnic, nebo také pálení čarodějnic, což - ač významově tragicky protichůdné - dnes už naštěstí splynulo v jedno, vyjadřujíc smířlivé vyhasnutí dávných náboženských vášní. Dalším znovuzrozeným svátkem jsou oslavy letního slunovratu, což je jakási předkřesťanská obdoba svatojánské noci. Nezřídka se to odehrává u pravěkých menhirů, či kromlechů a jiných megalitických staveb, které bývají omylem považovány za dílo Keltů. Poslední dobou ale přibývá lidí, kteří slaví i další pohanské slavnosti - a někteří z nich to berou velmi vážně.

Kult rohatého boha

V USA například prožívá nebývalý rozmach hnutí wicca, které samo sebe označuje za novopohanství a středověké čarodějnice považuje za inspirativní vzory pro své počínání. Ohlas zámořského wiccanství pak je zřetelný i u nás, kde se k němu hlásí řada takzvaných celebrit a za jehož svéráznou odnož můžeme považovat i novodobé "české Kelty".

obr: Obřad u menhiru v Klobukách

Foto: Jan A. Novák

A tak nejen v USA a dalších částech převážně anglosaského světa, ale i u nás se v časech slunovratů a rovnodenností scházejí neformální společnosti zvané coveny, jejichž členové ponejvíce v nebeském rouchu (jednoduše řečeno nazí) budou magickými obřady uctívat Velkou bohyni, Rohatého boha a další přírodní božstva.

Co je vlastně wicca - sekta, nebezpečný kult, opovrženíhodné tmářství, předstupeň k satanismu?

Až na výjimky ani jedno z toho a ve skutečnosti nejde ani o záležitost příliš starou. Její kořeny se dají vysledovat v Anglii přelomu 19. a 20. století, kde tehdy měly velký ohlas pseudovědecké knihy romanticky (a mimochodem zcela smyšleně) líčící obřady a víru předkřesťanského keltského obyvatelstva i jeho "posledních odnoží" v podobě středověkých čarodějnic.

Několik autorů instinktivně vycítilo, že přírodní mystika má co říct také modernímu člověku; roku 1929 Aleister Crowley vydal knihu "Magic in Theory a Practice" a roku 1954 Gerard Gardner napsal "The Witcraft Today".

Oba se tak stali neformálními otci-zakladateli wiccy, přestože někteří členové hnutí je raději považují za zvěstovatele kultu starého desetitisíce let...

obr: Aleister Crowley

Foto: archiv

Wicca nemá žádnou organizační strukturu, ústředí ani posvátné knihy, snahy zformovat církev se povětšinou minuly s úspěchem - už proto nejde o sektu. Wiccan rede, jakýsi neformální a dost variabilní etický kodex, jednoznačně říká jen to, že wiccan může dělat cokoliv, co neškodí jiným.

Zjevně tedy nejde ani o satanismus, obecné čarodějnictví, gothic style a další dnes rovněž oblíbená hnutí s prvky "středověké" mystiky. Naopak je tu zřetelně cítit vliv antických náboženských představ, ale i budhismu a jiných východních proudů.

Wiccané ovšem zdůrazňují, že nejsou ani v rozporu s křesťanstvím. Wiccan rede často bývá vykládán v ekologickém duchu; kdyby nic jiného, tak novopohané alespoň neznečišťují ovzduší jinak pohříchu obvyklým pálením pneumatik ve filipojakubských ohních.

Volnost výkladu vede i k volnosti forem. Coven vede velekněžka či velekněz, ale není to podmínkou a ani osamělý wiccan nedělá nic špatně. Většina covenů je smíšených, nechybí ale ani pouze ženské, které se občas přechýlí do militantního feminismu. Obvykle je to však považováno spíš za úchylku, která škodí v očích veřejnosti - představa zlých jedubab křepčících s košťaty se tomto případě vybavuje až zbytečně snadno.

Zdá se, že podobný názor je v hnutí i na čistě mužské coveny; ostatně tlupa nahých chlapů poskakujících ve křoví vypadá přece jen divně. Webové stránky členů hnutí důrazně varují před zneužitím myšlenek wiccy sexuálními devianty.

České keltství

Na hnutí wicca se v poslední době nabalil docela prosperující průmysl - je libo, obleky, šperky, obřadní předměty? Na internetu se - samozřejmě v patřičném stylu - nabízejí ve velkém. Wiccanů poslední dobou přibývá i v Česku, zde však má hnutí i svébytnou odnož "českých Keltů", kteří neodolali aby do přírodní mystiky nezabudovali "národní" prvky.

obr: Členové hnutí při provádění obřadů. Mužské coveny někdy mívají homosexuální charakter

Foto: gaytimes

Tvrdíce, že Češi jsou vlastně potomky slavného keltského národa, shledávají v sobě dědičný sklon k nevázanému popíjení piva, k poslechu zaručeně keltské hudby, k vyznávání přírodních sil a vztyčování menhirů.

Fundamentalisté mezi nimi pak tvrdí, že nejen lidové pohádky, ale i Staré pověsti české jsou špatně opsané pověsti keltské. I oni většinou slaví v podstatě tytéž svátky co ostatní wiccané na celém světě.

Většinová společnost se zatím k wiccanství staví lhostejně či přezíravě, větší nepřátelství je cítit jen ze strany některých křesťanských směrů.

Historikové jejich "historické" představy přijímají spíše s úsměvem (oni ti skuteční Keltové opravdu vypadali a žili o dost jinak a často nepříliš úctyhodně), pedagog možná smutně pomyslí, jak moc dnes chybí zavržené klasické vzdělání a důkladnější hodiny dějepisu, sociolog bude vidět příčinu touhy po romantické mystice v příliš racionálním světě.

Ale není to nakonec jedno? Důležité je to co říká Wiccan Rede: především neškodit. Kdyby se všeobecné slavení skutečných i domnělých předkřesťanských svátků spojilo jen s tímto heslem, pak hnutí wicca nevzniklo zbytečně.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments