Novákoviny

Podobně jako Nuselský most v Praze vyznačuje se i Macocha temnou přitažlivostí pro sebevrahy. Krasový badatel Karel Absolon o tom napsal: "Předlouhá jest řada těch, kteří skokem do propasti hledali a bezpečně nalézali vykoupení za strastí tohoto slzavého údolí."

První z nich, kterého známe jménem, byl brněnský úředník Josef Pfaunder. Roku 1829 došel k závěru, že jeho kariéra je příliš pomalá, nadřízení ho nemají rádi a jeho život tedy postrádá smysl. Vylezl na nejvyšší útes nad Macochu, a z místa, kde dnes stojí horní vyhlídkový můstek, skočil dolů. Na rozdíl od svého dosavadního pomalého služebního vzestupu proletěl posledních sto třicet metrů své životní dráhy velmi rychle a jeho kariéra rázem nabrala jiný směr: stal se prvním historicky doloženým sebevrahem v Macoše.

Tři dny po tragédii se to dověděl majitel zdejšího panství starohrabě Hugo Salm. Nechal dolů spustit několik horníků, kteří v písčitém návrší nad Dolním jezírkem vykopali hrob a označili ho nízkým masivním křížem.

Poslední cesta

Neštastný Pfaundler zřejmě nebyl první a zcela jistě ani poslední, kdo cestoval k Macoše s vědomím, že je to cesta bez návratu. Jícen ve skalách přitahoval vedle odvážných badatelů a zvědavých turistů i lidi neúspěšné a nevyrovnané, kteří dobrovolně podléhali jeho smrtícímu vlivu a skokem přes zábradlí horního můstku zanechávali za sebou svůj nepodařený život. Znalci místních poměrů tvrdí, že většinou dopadají na jeden kámen porostlý mechem, kterému se tu říká Kámen sebevrahů.

obr: Jícen Macochy s Dolním můstkem. Sebevrazi skáčí z Horního můstku o několik desítek metrů výš

Foto: Jan A. Novák

Ale ne vždy je propast tak milosrdná. Někdy tělo narazilo na skály už po krátkém letu a pak ještě mnohokrát ostré zuby vápencových skal zaťaly svá ostří, než strašné pozůstatky člověka skončily na dně. Tělo bohatého továrníka Vojtěcha Lassera bylo v takovém stavu, že ho museli před vyproštěním z propasti svázat do balíku z látky.

Přesto další a další sebevrazi nelitovali často ani dlouhé cesty, aby zakončili svou životní pouť pravě v Macoše. Byli mezi nimi lidé nejrůznějšího druhu: nešťastné služky zklamané v lásce, zkrachovalí podnikatele a továrníci, prostí lidé, kterým problémy přerostly přes hlavu, i duševně nemocní nešťastníci.

Jen od roku 1933 do současnosti je historicky doloženo okolo šesti desítek sebevrahů - od studenta, který se bál maturity, až po důchodce. Je ale téměř jisté, že v dávnějších dobách končili lidé na jejím dně přinejmenším stejně často, takže celkový počet nešťastných duší, jež tu opustily svá těla, nepochybně jde do stovek.

Některé z těchto případů jsou dost podivné. V Macoše bylo v říjnu 1981 nalezeno tělo studenta Pavla Švandy, chartisty a člena opozičního křesťanského hnutí, který se krátce předtím v Římě za ne zcela jasných okolností setkal se svým strýcem kardinálem Tomášem Špidlíkem. Ostatky disidenta nepohodlného komunistickému režimu ležely v místech, kam by se volným pádem dostat nemohly.

Vyšetřování případu tehdy od policie obratem převzala přímo StB, a oficiální závěr zněl "sebevražda" - což je u praktikujícího křesťana přinejmenším podivné. Tím spíš, že Pavel Švanda měl krátce před svatbou. Ve stejné době byl v Brně ve svém zdemolovaném bytě nalezen i další člen opozičního církevního hnutí. Případy, které spolu možná souvisely, se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit.

- - - - - - - - - - - - - - - - 

TIP:

Text je ukázkou z knihy Tajemné podzemí na našem území, kterou vydalo nakladatelství Alpress

- - - - - - - - - - - - - - - - 

Na jaře 1924 se přímými svědky jednoho sebevražedného skoku stali turisté na dně Macochy. Nešťastná žena, která se z dnes už neznámých důvodů rozhodla ukončit svůj život, přelezla zábradlí horního můstku a vrhla se do hlubin. Na dno propasti zrovna vycházela skupina návštěvníků. Lidé s hrůzou pozorovali strašlivý pád ukončený zlověstným dutým úderem. Seběhli k břehu Dolního jezírka, ale roztříštěné tělo nenalezli. Jen několik krvavých skvrn na příkrých skalách vedlo k vodní hladině, do míst, kde se voda ztrácela do skal...

Smrtící vábení

V jednom případě se sebevražda dokonce sešla s vraždou. Roku 1996 jistý rozvádějící se muž z Blanska pozval na oběd desetiletého syna, který žil s matkou. Aby se jí pomstil, chlapce uškrtil, napsal dopis na rozloučenou - a zmizel. Krátce na to se našlo jeho auto zaparkované poblíž Macochy a v něm láhev od vína a sedativa. Pak už šli policisté na jisto. Matka chlapce skončila v péči psychiatrů...

obr: Dno Macochy. Do těchto míst nešťastníci dopadají

Foto: Jan A. Novák

V některých obdobích jakoby smrtící vábení propasti sílilo: v devadesátých letech 19. století a pak ve třicátých letech 20. století byly zaznamenány série až šesti sebevražd po sobě. Roku 2014 tu zemřeli čtyři lidé. Jeden z nich až na druhý pokus, protože poprvé mu skok do hlubiny rozmluvil policejní vyjednavač.

Občas šlo jen těžko rozeznat zda se jednalo o sebevraždu, nerozvážnost nebo o nešťastnou náhodu. Někteří lidé se tu předváděli stojkami na zábradlí horního můstku a podobnými kousky. Horolezec Hynek Pulcher roku 1904 zahynul při pokusu o slezení stěny propasti bez horolezeckých pomůcek. Očitý svědek o tom tehdy napsal: "Krev mi stydla v těle, když dospěl ke kolmému místu srázu. Věděl jsem, že se musí zřítit dolů tam, kde se skála lomí pod sebe. Ještě se zachytil keříku, ten ale povolil a nešťastník se řítil šílenou rychlostí do propasti".

Obyvatelé okolních vesnic tímto způsobem propast nepřitahovala. Pouze bylo-li třeba vyprostit z Macochy oběť neštěstí, dobrovolně sestupovali na dno a s roztříštěnými mrtvými těly přivázanými k sobě opět vystupovali po žebřících a lanech nahoru. Mezi těmito odvážlivci se proslavili zejména dva občané z Vilémovic: Martin Kala a Josef Nejezchleb. Kala byl v propasti třikrát, Nejezchleb dokonce šestkrát, naposledy právě pro tělo Hynka Pulchera. Jejich zážitky z této ponuré a nebezpečné práce se na dlouhou dobu staly součástí místního folklóru.

"Přivazovali si mrtvá těla k sobě," popsal jednu z takových akcí očitý svědek. "Mrtvý v objetí živého, točící se a houpající na tenkém skoro neviditelném laně, připadali mi jak pavouk s lapenou kořistí..."

Jan A. Novák

foto: autor

You have no rights to post comments