Novákoviny

Zdaleka ne všechny velké záhady minulosti se nacházejí někde na druhém konci sv?ta. Jedna z největších je u nás na Moravě: už bezmála půldruhého století se archeologové přou, za jakých okolností se do jeskyně Býčí skála dostaly desítky lidských koster i poklady, které byly spolu s nimi objeveny.

 Celé generace obyvatel Moravského krasu si vyprávěly pověst o tom, jak sem z daleka přišel velký pr?vod cizího lidu, který vstoupil do jeskyně Býčí skála a již nikdy nevyšel zpět na světlo. A také o půlnočních rejích kostlivců nebo dávném uctívání býčí modly. Pověsti se nakonec potvrdily nečekaně děsivým způsobem.

 Kovový býk a roztříštěné kostry

Roku 1869 bratranci Gustav a Ernest Felklovi našli v Býčí skále prastarou, ale překvapivě jemně provedenou sošku kovového býčka. Když pak o tři roky později známý jeskynní badatel a archeolog dr. Jindřich Wankel (1821-1897) na místě nálezu zahájil vykopávky, podařilo se mu něco, o čem může většina archeologů jen snít: o jeho objevech archeologové dodnes nepřestávají diskutovat.

 

Z podzemí se tehdy vynořily zbytky vozu se zdobenými kovovými plechy, velké množství luxusních šperků a uměleckých předmětů i věcí denní potřeby - a především lidské kostry. Ale kostry pohřbené prazvláštním způsobem: v jeskyni byly rozmetané zbytky lidských trupů bez hlav a končetin, jinde zase ležely jen ruce, nebo lebky.

 

obr: Kovový býček nalezený roku 1868 bratranci Felklovými v jeskyni Býčí skála. Replika z expozice Národního muzea v Praze. Foto: Jan A. Novák

 

 

 

Na prstech kostlivců ještě spočívaly nádherné prsteny, nechyběly ale ani stejně roztříštěné kostry koní. Celkem tu Wankel našel pozůstatky po čtyřiceti lidských bytostech a obrovské množství předmětů pocházejících z halštatského kulturního okruhu, tedy přibližně z pátého století před počátkem letopočtu.

Ale ani tím senzační nálezy neskončily. Hlouběji v jeskyni Wankel našel něco, čemu dnešní odborníci říkají metalurgicko-dílenský komplex: celé sady nářadí, materiálů a polotovarů pro pokročilou kovovýrobu. Údiv vzbuzovala také dokonalost uměleckých děl. Například býček nalezený oběma studenty se svým dokonalým zpracováním vymykal všemu, co se u nás kdy našlo a napovídal spíš na vzdálené kultury Středomoří. Jeden z železných prstenů byl dutý a zpracovaný takovým způsobem, že dodnes není úplně jasné, jak to mohl dávný umělec dokázat.

 

obr: Prsten z Býčí skály. Odborníci si dodnes lákou hlavu, jak mohli dutý předmět  lidé té doby vyrobit. Foto: archiv 

 

Na Wankela ale udělaly dojem především stopy divokého ničení, na které v Býčí skále narážel. Kosti byly rozlámané, po zemi leželo zuhelnatělé zrní, mnoho předmětů neslo stopy ohně a navrch ležely velké balvany zřícené ze stropu jeskyně.

I jinak opatrní vědci, kteří si obvykle na senzace nepotrpí, mluví o "nejzáhadnějším nálezu v Evropě", o "zcela zvláštním a izolovaném postavení v rámci zdejších kultur", či o tom, že "přes všechno úsilí moderní vědy zůstává nález z Býčí skály dodnes obestřen závojem mystiky".

 

Jeskyně hrůzy

Wankel měl o původu svého nálezu jasno a ve své knize Obrazy z Moravského Švýcarska barvitě popsal, co se podle jeho názoru v Býčí skále odehrálo: "Dlouhý slavnostní průvod se pohyboval opuštěným údolím, až pomalu dospěl k jeskyni. Byl to pohřební průvod! Na dřevěném, bronzovým plechem a železem pobitém voze ležela mrtvola.

Vůz táhli dva oři a za ním šli ozbrojení muži, kteří vedli ve svém středu mnoho žen a dívek... Před jeskyní se průvod zastavil. V její předsíni, sporým denním světlem magicky osvětlené, byla zřízena hranice a vedle ní kamenný oltář.

 

obr: Romantická představa pohřbu mocného náčelníka v Býčí skále na obraze Zdeňka Buriana. Dnes už je tato hypotéza většinou považovaná za překonanou. 

 

Pak byla mrtvola i s vozem položena na hranici a vše zapáleno. Ženy a otroci byli odvlečeni dovnitř, oloupeni o šperky, povražděni, některým byly uťaty ruce, jiným rozpolcena hlava a vraždění neustalo, dokud nebyly všechny oběti usmrceny. Nádoby s obětními dary byly srovnány na hromadu a vše bylo posypáno zuhelnatělým obilím...

Wankelovo sugestivní líčení udělalo dojem a na dlouho se stalo základní hypotézou vysvětlující nález. Zdeněk Burian podle něj dokonce nakreslil působivý obraz, který je dodnes často reprodukován. Postupně se ale začaly množit hlasy tvrdící, že nálezové okolnosti s Wankelovým výkladem často nesouhlasí. Pohřbu velmože například neodpovídá malé množství zbraní, pobité ženy zřejmě nebyly tak mladé, jak si představoval Wankel, z jeho teorie také nevysvětluje, odkud se uprostřed Evropy vzalo tolik zboží z vyspělejšího Jihu. Hlavně ale není jasné, proč by se bohatý náčelník nechával pohřbít vedle kovářské dílny. Dokonce i "dělničtí prezidenti" dávali přednost okázalým mauzoleům před hutěmi...

Už Wankelův mladší současník a konkurent při výzkumu jeskyň dr. Martin Kříž (1841-1916) proto přišel s umírněnější hypotézou, podle které v jeskyni bydlelo několik rodin, které byly při nějakém přepadení pobity. Jeho teorie ale vysvětlovala ještě méně než Wankelova a úplně přehlíží poněkud nepatřičnou přítomnost luxusního vozu v jeskyni.

 

obr: Lékař, archeolog a jeskynní badatel Jindřich Wankel, objevitel pokladu v Býčí skále. Foto: archiv

 

Jiný jeskynní badatel Jan Knies (1860-1937) proto tvrdil, že v jeskyni nabízeli své služby potulní kováři. A když ze své živnosti náležitě zbohatli, vzbudili závist domorodců, kteří jim ze zištných důvodů zakroutili krkem. Ani to ale odbornou veřejnost nezaujalo, a tak Wankelova hypotéza podpořená působivým Burianovým obrazem přežívala dál.

 

 

Výbuch!

V 80. letech minulého století se objevila další a mnohem odvážnější domněnka. Podle ní se do rozlehlé jeskyně uchýlila s celým svým majetkem velká skupina lidí přicházející z daleka. Snad se zde i provizorně usídlili, možná začali zpracovávat kovy, nebo mlít obilí. V jeskyni pak explodoval moučný nebo uhelný prach a následně se zřítila část stropu. V umírněnější verzi pak zřícení způsobil žár kovářských pecí, který vápenec jeskynní klenby proměnil v obyčejné vápno.

Pro většinu archeologů byla podzemní exploze příliš silná káva, navíc celkem správně poukazovali, že ve vlhké jeskyni by k explozivnímu vznícení prachu sotva mohlo dojít. V podzemí by také těžko šlo vytvořit takový žár, aby narušil jeskynní klenbu, protože už dávno před tím by zplodiny ohně obyvatele buď vyhnaly nebo udusily. A k dovršení všeho se nedávno objevil názor, že v halštatské době byly hlavní vchody do Býčí skály zcela neprůchodné a sestoupit sem šlo jen strmou šachtou ze stropního okna.

 

obr: Vchod do jeskyně Býčí skála. Dnes je uzavřený, čas od času je pouze zpřístupněna malá archeologická expozice v předsíni jeskyně. Foto: Jan A. Novák 

 

Na toto tvrzení reagovala hypotéza, podle níž nálezy nepocházejí z jedné události, ale jde o věci, které sem lidé v průběhu dlouhých věků házeli z povrchu jako oběť nějakému podzemnímu božstvu. Býčí skála by tedy podle této domněnky představovala kultovní centrum, kam se chodilo obětovat nejen předměty, ale příležitostně i vlastní příbuzné, nebo alespoň válečné zajatce. To už však je Wankelovu popisu nálezové situace přece jen hodně vzdálené. Není také jasné, jak by sem někdo dírou ve stropě po kusech naházel celý vůz, nebo jak se "obětované" kovářské vybavení dostalo na jedno místo jeskyně.

Názor, který převládá v poslední době, je tak trochu kompromisní. Vychází z toho, že někdy v první polovině 6. století př. n. l, místo skutečně bylo posvátné a obětovalo se na něm - a posvátné tu současně bylo i zpracování kovů. Provoz dílny tedy vlastně byl svým způsobem součástí "provozu" obětiště. No, budiž. Jenže proč právě jen na tomto místě se jinak všední činnost provozovaná obyčejnými řemeslníky spojila s tak krutým kultem a tak bohatými oběťmi? A co balvany zřícené ze stropu?

 

"Nechte si své kosti"

Záhadu Býčí skály se už asi objasnit nikdy nepodaří, protože předměty nalezené Wankelem i samotnou jeskyni prošly dějiny 19. a 20. století skoro stejně ničivým způsobem, jako události, které je poznamenaly před dvěma a půl tisíciletími.

První problémy nechtěně způsobil už sám Wankel, protože nálezové okolnosti zdokumentoval jen velmi nedostatečně. Ne z diletantství, ale prostě proto, že tehdejší vědci jiné postupy ani neznali. Archeologie měla svůj rozvoj teprve před sebou - paradoxně i díky zájmu, které takové "senzační" nálezy vyvolaly. Jim samým to ovšem už zpětně nepomohlo. O tom, co a jak Jindřich Wankel doopravdy našel, jsou už vědci odsouzeni se přít navždy.

 

obr: Lebka nalezená v Býčí skále. Jindřich Wankel se domníval, že sloužila jako pohár. Kresba z archivu profesora Absolona

 

Smůla pak pokračovala i dál. Wankel jako správný vlastenec své sbírky nabídl nejdříve Národnímu muzeu - jeho pracovníci se ovšem zachovali svérázně: "Nechte vaše střepy a kosti. My nemáme dost místa pro jiné věci, které musí ležet zabalené v bednách". A tak část předmětů dostalo roku 1883 Vídeňské muzeum přírodní historie. Wankel si ponechal jen zmíněný železný prsten a lebku mladé ženy, jíž říkal Princezna, zbytek se zřejmě nenávratně ztratil.

Samotná Býčí skála dopadla ještě hůř. Za druhé světové války byla vybetonována a stala se z ní podzemní továrna, dnes je trvale uzavřená. Snahu udělat z ní archeologickou expozici pro veřejnost se zatím nepodařilo dovést do konce.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny Víkend

UPOZORNĚNÍ: Podrobněji se příběhu Býčí skály věnuji ve své knize Tajemné Česko, která nedávno vyšla v nakladatelství XYZ.  Knihu je možné objednat zde: http://www.xyz-knihy.cz/tajemne-cesko.html

 

You have no rights to post comments