Novákoviny

Toulat se tajuplným podmořským světem jako Vernův kapitán Nemo - kdo by o tom aspoň jednou v životě nesnil? Technika už je tak daleko, že to umožňuje nejen vojenskému námořnictvu a vědcům, ale také movitějším soukromníkům. Jachtu má kde kdo, zatímco ponorka může nabídnout něco nového i těm, které hned tak něco nepřekvapí. A firem nabízejících takové podmořské čluny rychle přibývá.

 

Ošklivé překvapení by mohl zažít náhodný svědek plavby turistické jachty Nomad: luxusní motorová loď náhle začne klesat pod vodu, až se nad ní hladina úplně zavře. Není ale třeba volat záchranu, protože nejde o nehodu. Nomad totiž je ponorka se vším všudy.

"Po hladině se může plavit kdejaká jachta, ale toulat se hlubinami může jen Nomad," říkají reklamní materiály výrobce U.S. Submarines.

Podle vzoru Jamese Bonda

Vypadá to jako scéna z filmu o Jamesi Bondovi, který si - jak diváci těchto děl jistě dobře vědí - při své práci rád bral na pomoc nejneuvěřitelnější technické prostředky. A běžná turistická jachta, která případným pronásledovatelům náhle zmizí pod hladinou, by se mu jistě leckdy mohla hodit. Ve skutečnosti je ovšem Nomad T-1000 určena pro jiné využití: má vozit turisty ke korálovým útesům jižních moří. A pokud máte opravdu hodně peněz, můžete si ji nechat zařídit jako osobní jachtu.

 

obr: Inzerát na jednu z ponorek určených pro soukromé použití. Takový stroj můžete mít i vy - ale pozor: není to levné...

 

Většina turistických ponorek operuje jen v blízkosti přístavů, zatímco výzkumné ponorky se spouštějí na krátké výpravy do hlubin z palub speciálních oceánografických lodí. Konstruktéři Nomada ale měli jiné ambice: v souladu se jménem své ponorky chtěli postavit plavidlo, které umožňuje svobodné toulání mořem. Vzali si proto vzor z vojenských ponorek, jejichž trup a pohon je uspořádán pro dlouhé výpravy tak, aby plavba byla hospodárná nad hladinou i pod ní.

Pro potřeby bohatých soukromníků byl upraven i design: ponorka vyhlížející jako drahá motorová jachta rozhodně nebudí v přístavech i na moři takovou pozornost, jako kdyby se majitel vydal na cesty v něčem, co zlověstně připomíná U-boot z druhé světové války.

Nomad proto má běžný lodní trup dlouhý necelých 20 metrů, takže by uvnitř mohlo být vše, co takové jachty obsahují - ložnice, salón (samozřejmě s barem) a řídící stanoviště. Ve skutečnosti je však uvnitř druhý válcovitý trup o průměru 2,4 metry zhotovený ze speciální oceli, který je navržen tak, aby odolával tlaku v hloubce do 305 metrů. Po načerpání vody do zátěžových nádrží mezi vnějším a vnitřním trupem se tedy jachta může změnit v ponorku a zmizí pod hladinou.

Tulák v podmořském světě

Na rozdíl od běžných turistických ponorek operujících v přímořských letoviscích má Nomad akční rádius srovnatelný s klasickými motorovými jachtami: s plnými nádržemi pohonných hmot a dalších potřeb dopluje až 1000 námořních mil (přibližně 1800 kilometrů). Pod vedením dvoučlenné posádky si tak může majitel a jeho hosté vychutnat život hodný Vernova kapitána Nema. Nejsou už vázáni na přístavy, ale - přesně v duchu jména plavidla - se mohou potloukat mořem od jednoho zajímavého místa k druhému.

Tomu odpovídá i pohon ponorky. Na hladině je to jsou dva naftové motory o výkonu 187 kW, které kromě lodního šroubu pohánějí generátory nabíjející baterie. Pod hladinou se generátory změní na elektromotory s výkonem 82 kW, které vydrží pracovat až 50 hodin při pomalé plavbě. Posádka však má k dispozici zásoby vzduchu na 125 hodin. Pak se podmořský člun vynoří a během plavby k dalšímu zajímavému místu dobije baterie a naplní nádrže stlačeného vzduchu.

Aby si podmořští turisté opravdu přišli na své, mysleli konstruktéři také na dokonalý výhled z lodi. Na každé straně trupu je vedle pasažérských křesel 6 kruhových oken, kromě toho je příď pod čarou ponoru zakončena velkým polokulovým průzorem o průměru 150 centimetrů. U každého okna jsou silné reflektory. Každý pasažér má před sebou také monitor připojený na kamery vně trupu. Kapitán Nemo by jistě záviděl...

Samozřejmostí je dokonalé nautické vybavení. Kormidelník ponorku ovládá pomocí joysticku známého spíše z kokpitů stíhacích letadel, nechybí gyrokompasy, aktivní sonary s barevným displejem, počítačová kontrola všech funkcí i mnohonásobné zálohování životně důležitých systémů.

Přestože je Nomad na první pohled značně neortodoxní konstrukcí, obdržel certifikaci ABS+A1, kterou v USA potřebují všechny ponorky s posádkou na palubě. Že o podmořský člun maskovaný za turistickou jachtu může být zájem, dosvědčují i plavidla stejné koncepce připravené několika dalšími výrobci.

Od alchymisty k U-bootům

Nejslavnější ponorkou všech dob jistě je Nautilus, který v románu 20 000 mil pod moře postavil a řídil Vernův kapitán Nemo. Ve skutečnosti ale tato fiktivní ponorka zdaleka nebyla první. Nejstarší zpráva o skutečně fungujícím ponorném člunu pochází už z roku 1624, kdy alchymista Cornelius Drebbel pod hladinou Temže urazil vzdálenost z Wesminsteru do Greenwich, tedy asi 3,5 kilometru. Člun údajně pohánělo 12 veslařů, kromě nich bylo na palubě ještě 8 pasažérů a mohl se potopit do hloubky 5 metrů. Drebbel proto měl sebou i jakési zařízení pro obnovu vzduchu. Není bez zajímavosti, že předtím působil v Praze na dvoře Rudolfa II.

 

obr: Zmenšená replika Drebbelovy ponorky

 

Dalším úspěšným konstruktérem byl David Bushnell, který se svou jednomístnou ponorkou Turtle zneklidňoval Brity během války o nezávislost amerických kolonií. Blízko k úspěchu měl také vynálezce parníku Robert Fulton. Právě od něj Verne opsal jméno "Nautilus", i když první člun toho jména měl do románové ponorky hodně daleko. Proudnicový trup z měděného plechu vyztuženého ocelovými žebry byl dlouhý něco přes 6 metrů a široký asi 2 metry. Pohon musely zastat svaly tříčlenné posádky otáčející osou lodního šroubu, na hladině však ponorka mohla rozvinout důmyslnou skládací plachtu. Výhled pod vodou i na hladině zajišťovala malá prosklená věžička v přední třetině trupu.

Nautilus obstál ve zkouškách pod dozorem představitelů francouzského námořnictva, přesto však Napoleona nezaujal. Zklamaný vynálezce se vrátil do rodných USA a vynalezl parník.

Ani tím ale úsilí o postavení válečné ponorky neskončilo. První loď se pomocí podmořského plavidla podařilo potopit námořnictvu Konfederace během americké občanské války 17. února 1862. Unionistická fregata Housatonic klesla ke dnu po útoku ponorky Hunley. Další osud útočníka dlouho nebyl znám a mělo se za to, že klesl ke dnu i se svou obětí. Poslední archeologické práce v oblasti bitvy ale prokázaly, že Hunley útok přežil. Posádka se patrně během návratu k pobřeží dopustila nějaké chyby a udusila se ve své těsné kovové rakvi.

Od té doby začalo vojenských ponorek rychle přibývat. Skutečně obávanou zbraň z ní ale udělalo až německé námořnictvo během první světové války.

Hrob jménem Kursk

Po druhé světové válce ponorky změnily svět: nukleární plavidla vybavená balistickými raketami s jadernými hlavicemi pomáhala supervelmocím udržet se navzájem v šachu. Dodnes pravděpodobně jde o zbraň, proti níž neexistuje obrana, protože ponorka nesoucí smrtonosný náklad je prakticky neodhalitelná.

 

obr: Ruská jaderná ponorka Kursk 

 

Boj o vládu nad hlubinami ale i tak měl své oběti. Zatím poslední velkou katastrofou vojenské jaderné ponorky byl případ ruského plavidla Kursk. Nosič jaderných zbraní představoval špičku současné námořní techniky: trup zhotovený z titanu umožňoval sestup do hloubek, s nimiž se vojáci chlubí jen neradi. A na palubě zřejmě byly zbraně, o nichž se mluví jen šeptem - možná také supertorpéda, která dokáží i pod vodou dosáhnout rychlosti blížící se rychlosti zvuku...

Podle oficiálních údajů byl Kursk dlouhý 154 metrů a měl výtlak okolo 14 000 tun. Dva jaderné reaktory mu dokázaly udělit rychlost až 24 uzlů (tj. přibližně 43 km/h). V hloubce 500 metrů mohl vydržet až 120 dní. Na vodu ho spustili v říjnu 1994.

K nehodě došlo v Barentsově moři 12. srpna 2000. Příčiny jsou dodnes nejasné; nejčastěji se udává výbuch vlastního torpéda ještě v torpédové rouře při cvičných střelbách. Nechybí ale ani tvrzení o účasti jakési americké ponorky, o tom, že Kursk omylem potopila vlastní ruská loď nebo o neúspěšném pokusu s blíže nespecifikovanou tajnou zbraní.

Přestože výbuch ponorky okamžitě zaznamenaly sledovací stanice u pobřeží Norska a jiných západních zemí, ruská admiralita o nehodě dlouho mlžila. Zpočátku tvrdila, že ponorka se "dostala do problémů", pak odmítla pomoc cizích záchranářů a nakonec problém vyřešila tvrzením, že všech 118 členů posádky zahynulo okamžitě při první explozi.

Ve skutečnosti loď klesla na dno v hloubce 108 metrů, což bylo zcela v dosahu záchranných prostředků. Později se podařilo trup vyzvednout - a u těla kapitána Kolesnikova se našly zápisky dosvědčující, že část posádky žila ještě dlouho po výbuchu. Sám Kolesnikov do poslední chvíle věřil, že záchrana je na cestě...

Scéna pro druhého Avatara

Konec studené války odsunul jaderné ponorky stranou pozornosti, o to větší zájem přitahují civilní pokusy dosáhnout dna Marianského příkopu, nejhlubšího místa naší planety. K hlavním aktérům tohoto úsilí patří slavný režisér Titanicu a Avatara James Cameron.

 

obr. Schematický nákres ponorky, s níž chce James Cameron dosáhnout dna Marianského příkopu. V pravém horním rohu batyskaf Trieste, kterému se to podařilo jako prvnímu

 

Cameron nad mnoha svými kolegy vyčnívá už tím, že nepřitahuje pozornost médií společenskými skandály, ale zálibou ve vědeckých dobrodružstvích.

"Myslím si, že jakýkoliv výzkum, jakékoliv objevy zvyšují úroveň představivosti," řekl Cameron pro časopis Astrobiology Magazine. "Nejde jen o samotné výsledky těchto aktivit. Stejně důležité je, že to je způsob, jak angažovat lidi."

Camerona přitahuje především vesmír a mořské hlubiny, což je vidět i na jeho filmech - a v neprávem opomíjeném dokumentu Tajemné hlubiny (Aliens of the Deep) obojí dokonce zdařile propojil. První z těchto cílů je pro něj zatím nedostupný, zato vodního světa si užívá. Ne s potápěčskou výstrojí pár metrů pod hladinou jako kdejaký turista, ale v miniponorkách dosahujících několikakilometrových hloubek. Poprvé angažoval ruské hlubinné čluny Mir pro natáčení Titanicu a od té doby se do jejich tlakových kabin stále vrací. Zatím naposledy letos v srpnu, kdy své padesáté šesté narozeniny oslavil na dně jezera Bajkal, které je se svými 1642 metry nejhlubší sladkovodní nádrží světa. Obětoval na to nemalou sumu: ruská strana si za jeden ponor Miru v Bajkalu účtuje 2 miliony rubů (cca 64 000 dolarů).

Ani to ale Jamesi Cameronovi nestačí. Jeho dalším cílem je hlubina Challenger, vůbec nejhlubší místo světového oceánu. Právě tam chce získat záběry, které budou tvořit pozadí pro počítačové animace druhého dílu Avatara. Nebude to míst snadné, protože podmínky panující na dně nejhlubší propasti světa jsou v mnoha ohledech drsnější než na jiných planetách. Zatím se tam dostali jen dva lidé v batyskafu Trieste patřícímu US NAVY a dva roboti.

X Prize Foundation

Nejhlubším místem světového oceánu je hlubina Challenger v Marianském příkopu, kde roku 1951 britská výzkumná loď pomocí ultrazvukového sonaru naměřila hloubku 10 920 metrů. Běžné ponorky by tu byly okamžitě rozmačkány na kovový šrot. Na každý čtvereční centimetr tu působí síla více než jedné tuny - celou loď by tedy drtily stovky tisíc tun. Švýcarský profesor Auguste Piccard proto vymyslel batyskaf: malou ocelovou kouli s velmi silnými stěnami nesl plovák naplněný benzinem. Kapaliny jsou totiž nestlačitelné, takže stěny nosného tělesa mohou být poměrně slabé a lehké. Takový stroj pokřtěný Trieste se 23. ledna 1960 vydal na svou rekordní výpravu do hlubin Marianského příkopu. Na palubě byl Piccardův syn Jacques a americký námořní důstojník Donald Walsh.

Od té doby už jejich výkon nikdo nezopakovala, což přitáhlo pozornost nadace, která před časem inspirovala vznik první soukromé kosmické lodi. X Prize Foundation se tentokrát zaměřila opačným směrem a slíbila 10 milionů dolarů tomu, kdo se dvakrát po sobě ponoří na samé dno hlubiny Challenger. Cameron je jedním z těch, kdo ji chtějí získat.

"Stavíme ponorku, která by to měla dokázat," řekl listu Sunday Times. "Celý trik spočívá v tom, aby byla lehká a přitom pevná, použijeme proto kompozitní materiály a další technologie, které za časů Trieste ještě neexistovaly. Australští inženýři už mají ponorku z poloviny hotovou."

Posádku Cameronovy ponorky poháněné elektromotory mají tvořit dva muži. Na palubě samozřejmě nesmí chybět speciální 3D kamera. Kdy se ponory uskuteční, zatím není známo, zřejmě ale nebudeme muset dlouho čekat. Avatar 2 má totiž do kin přijít roku 2014.

James Cameron přitom není tak docela bez konkurence. Stejné záliby jako on má i miliardář a majitel podnikatelského konglomerátu Virgin Group Richard Branson. Jen začal z druhého konce: do vesmíru už míří jeho kosmická loď SpaceShipTwo - a teď padl jeho pohled na moře. Pro začátek na svém soukromém ostrově Necker spustil na vodu pětimetrovou třímístnou ponorku Necker Nymph postavenou společností Hawkes Ocean Technologies. Do Marianského příkopu s ní ještě nemůže, protože plavidlo má otevřený kokpit a posádka tedy musí mít potápěčskou výstroj. Branson už se ale nechal slyšet, že o průzkumu nejhlubší propasti světa vážně uvažuje.

Jan A. Novák

 

 

You have no rights to post comments