Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Omyly jsou kořením vědy

omylved

Téměř půl roku trvající rozruch kolem neutrin, které při experimentu OPERA překročily rychlost světla, skončil trochu komicky: za zdánlivě senzační výsledek nejspíš může špatně připojený konektor. Anekdotický příběh se tak nejspíš připojí k dlouhé řadě vědeckých chyb a omylů, které bývají připomínány často a rády. Ve skutečnosti ale je existence těchto historek dobrá zpráva - věda (na rozdíl od většiny jiných oblastí lidské činnosti) má mechanismy, které umožňují chybu odhalit, přiznat a zveřejnit.

 

Problémem skutečné vědy je to, že stojí tváří v tvář neznámu. Charles Darwin to výstižně charakterizoval slovy: "Příroda se snaží lhát nám přímo do očí." A jeho žák Thomas Henry Huxley měl metodu, jak ty lži odhalit: "Dbám, abych učil své touhy podřizovat se faktům, nikoliv abych fakta nutil být v souladu s mými touhami... Stůjte před fakty jako malé dítě, buďte připraveni vzdát se jakéhokoliv apriorního názoru, následujte přírodu, ať vás vede kamkoli, k jakýmkoli propastem. Jinak nepoznáte nic."

To ale nedokáže každý, protože i vědci jsou jen lidé. Tak jsou dějiny vědeckých omylů dlouhé, pestré a bohaté.

 

Spor o Einsteina

Příliš rychlé neutrony experimentu OPERA sice trůnem krále fyziky Alberta Einsteina otřásly, teď už ale zase stojí přinejmenším stejně pevně jako dřív. Přitom právě bolestný proces přijímání jeho teorie relativity dal vzniknout mnoha vědeckým omylům a také autoritativním výrokům vážených učenců, které se dnes citují s velkou dávkou zlomyslnosti.

Velmi sporný je už první experimentální důkaz platnosti teorie relativity. Jednou z nemnoha možností, jak ji v prvních desetiletích 20. století dokázat, bylo změřit ohyb světelných paprsků hvězd způsobený gravitací Slunce. Tehdy to šlo jen při úplném zatmění, a tak roku 1919 vyrazily hned dvě expedice britských astronomů do míst, kde bylo pozorovatelné. Jedno se nacházelo na pobřeží Brazílie, druhé v africkém Guinejském zálivu. Výpravy ve světě rozvráceném první světovou válkou měly dramatický průběh a ani počasí vědcům moc nepřálo. Nakonec ale ohlásili kladný výsledek: ohyb světla s teorií relativity dokonale souhlasí.

 

Přání otcem důkazu

Einsteina začal svět přijímat příznivěji - a teprve mnohem později se ukázalo, že tehdejší metody měření sotva mohly dosáhnout potřebné přesnosti. Mezitím se ale podařilo teorii relativity mnohokrát dokázat jinak, takže sporné expedice z roku 1919 byly milosrdně zapomenuty.

Přesto útoky proti teorii relativity neustaly. Nikdy se s ní nesmířili ani takoví géniové, jakým bezesporu byl Nikola Tesla nebo Ernst Mach. Tak úplně jasno ale neměl ani Albert Einstein. Když jeho rovnice neodpovídaly tehdejší představě o neměnném vesmíru, prostě do nich přidal další prvek, který je umravnil. Po zjištění, že se vesmír rozpíná byla tato tzv. kosmologická konstanta prohlášena za největší omyl Einsteinova života. Jenže dnes už zase začíná být brána na milost, protože se ukázalo, že na hmotu ve vesmíru působí jakási síla opačná gravitaci. Její podstatu se ale nedaří objasnit, takže další osudy kosmologické konstanty možná ještě budou docela napínavé.

 

Relativita omylu

Klasickou ukázkou omylu ve vědě je teorie o Zemi jako středu vesmíru. Už od starověku někteří učenci tvrdili, že ve skutečnosti obíhá kolem Slunce - jenže středověký mnich William Occam zpopularizoval princip známý jako Occamova břitva (mimochodem dodnes hojně používaný tzv. vědeckými skeptiky). Zjednodušeně řečeno, otec Occam tvrdil, že ze dvou hypotéz platí ta, která je jednodušší. Bylo tedy přirozenější věřit, že Země pevně stojí, než dokazovat, proč se při jejím pohybu nevylije moře z břehů. Astronomové tedy raději vykonstruovali složité dráhy planet zvané epicykly, aby dali do souladu nehybnou Zemi s jejich pohyby po obloze. Vymysleli to dokonce tak dobře, že na základě chybné teorie dokázali přesně předpovídat postavení nebeských těles v budoucnosti.

Někteří méně ortodoxní myslitelé přitom naznačují, že mnohé dnešní fyzikální teorie snažící se objasnit podstatu hmoty, mohou v tomto ohledu mít s konstrukcí epicyklů ledacos společného.

 

"Všechno už jsme objevili"

Častým zdrojem omylů je přílišné sebevědomí vědeckých celebrtit. Zakladatel paleontologie Georges Cuvier suverénně tvrdil, že v Africe nežije žádný další velký primát, protože už tam jsou šimpanzi. Slavný německý fyzik Hermann von Helmhotz matematicky dokázal nemožnost existence řiditelných vzducholodí. Američan židovsko-německého původu Albert Michelson proslulý měřením rychlosti světla roku 1894 prohlásil: "Všechny důležité fyzikální zákony už jsou objeveny".

Ovšem i omyl ve vědě může být relativní. Pěkným příkladem jsou třeba osudy objevu DDT. Roku 1948 za něj dostal Švýcar Paul Müller Nobelovu cenu, protože se zdálo, že látka zlikviduje metlu malárie v rozvojových zemích. Později bylo DDT naopak prokleto protože se hromadilo v tkáních a mělo údajně karcinogenní účinky. Dnes se ale ozývají hlasy, že to bylo unáhlené, protože nic lepšího na hmyz není a vedlejší účinky jsou sporné. Ať už ale mají pravdu jedni nebo druzí, DDT zřejmě není ani tak problém vědy samotné, jako spíš důsledek vstupu politiky a obchodu do ní.

Filosof vědy Karl Popper řekl: "Znalosti a informace postupují rychleji spíš díky vědcům, kteří se pokoušejí teorii zpochybnit, než vlivem těch, kteří se ji snaží dokázat." Proto i každý odhalený omyl vědy je vlastně dobrá zpráva: dokazuje, že stále ještě jde o vědu a ne o souhrn dogmat.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

You have no rights to post comments

 
Joomla Training: by JoomlaShack