Novákoviny

Podle Bible by se sice měl Kristus vrátit na tento svět až v den Posledního soudu, někteří obzvlášť horliví věřící ale nechtějí tak dlouho čekat a rozhodli se vzít věci do vlastních rukou. Věří, že s pomocí genetického klonování si pořídí Spasitele vlastního - a dost si od toho slibují.

"Existují lidé, kteří v klonování vidí šanci, jak přenést Ježíše Krista do naší doby," říká Michel Park v reportáži pro Fox News a současně cituje jednoho člena kalifornské skupiny The Second Comming Project (Projekt druhého příchodu), jenž má vytvoření Mesiáše v programu: "Může to přinést věčný mír celému světu. Dokonce bez strašlivého Armagedonu, při němž podle Bible všichni zahynou."

Ježíš ze zkumavky

Skupina má údajně jen asi 13 až 14 členů a nechybí docela dobře podložené názory, podle nichž jde o pouhou past na důvěřivé investory. Nemusí ale být jediná, kdo o zrození Ježíše ve zkumavce usiluje. Obratně vedená sekta představuje dobrý byznys sama o sobě - ale čistokrevný živý Ježíš by obrat docela jistě zmnohonásobil. Nemluvě o tom, že by s ním šlo dělat i dost dalších zajímavých věcí (mimochodem, za jednoho z významných Božích proroků považují Ježíše i muslimové).

Přinejmenším jedna sekta živě se zajímající o klonování už existuje. Raeliáni vedení bývalým automobilovým závodníkem Claude Vorilhonem provozují společnost Clonaid, jejímž údajným cílem je dosáhnout nesmrtelnosti pomocí genových manipulací. Ježíš Kristus je prý nezajímá, protože si s Vorilhonem, který si dnes říká Rael, úplně vystačí.

Jejich kolegové z konkurenčních sekt ale na to mohou mít jiný názor - a z celkem pochopitelných důvodů se tím nemusí chlubit, dokud dílo nebude hotové. Zbývá tedy jen vyřešit otázku, jestli je replikace Krista možná.

"Podle mě určitě, pokud už se tak nestalo," říká Gerard Lucotte z pařížského Institutu molekulární antropologie. "Věřím, že naklonovat jde každého člověka, proč tedy ne Ježíše?"

Věřící by asi odpověděl "Protože je synem Božím" - když ale odhlédneme od teologických zádrhelů, tak zjistíme, že technických překážek je méně, než by se na první pohled zdálo.

Poptávka existuje

Na první pohled se klonování Krista zdá být jen námětem na sci-fi román - a francouzský autor Didier van Cuwelaert jej skutečně napsal. Dal mu název Evangelium podle Jimmyho, současně se ale začal zajímat, zda je něco takového opravdu možné, nebo jestli se to už dokonce neděje. Výsledkem byla série televizních pořadů, rozhovorů s vědci a nakonec roku 2005 i další kniha Cloner le Christ?, tentokrát faktografická. U nás vyšla roku 2009 pod názvem Klonovat Krista?

K jednoznačné odpovědi van Cuwealert nedospěl, současně ale konstatuje: "Poptávka existuje a snadno si dokážeme představit i nabídku."

Teoreticky je klonování jednoduchá záležitost. V podstatě stačí mít jedinou kompletní molekulu DNA jedince, kterého chceme získat - a disponujeme tak prakticky úplnou informaci, podle níž je možné "sestavit" téměř identickou kopii originálu.

Ve skutečnosti to ale zdaleka tak jednoduché není. Jednak proto, že při laboratorním klonování zvířat je zatím úspěšnost nízká a získané klony trpí řadou defektů. Především ale proto, že dnes se klonování provádí tak, že do libovolného vajíčka zbaveného vlastního genetického materiálu vědci vkládají buněčné jádro z živé buňky tvora, kterého chceme klonovat. V případě Ježíše by ovšem mohlo jít nanejvýš o DNA z mrtvé buňky - a vytvořit z takové DNA funkční živé jádro znamená celou řadu problémů navíc. Ale i na tom se pracuje, například v programech, které se snaží vzkřísit mamuty.

Možné to tedy je - a co je možné, o to se lidé většinou dříve nebo později pokusí. Pak už stačí sehnat jen jedinou molekulu DNA Ježíše Krista, nebo ji složit ze zlomků více poškozených molekul - a pak můžete mít Ježíšů, kolik si zamanete. Už dnes se totiž běžně používají techniky, které umožní jedinou molekulu DNA nakopírovat v libovolném množství.

Kde ale získat Ježíšovu DNA? Ve skutečnosti je možná k dispozici hned z několika zdrojů. A zájem o ně poslední době nápadně roste.

Tři zdroje DNA

Když středověcí opati, šlechtici i panovníci (včetně našeho Karla VI.) horečně shromažďovali ostatky svatých a hmotné svědky jejich mučednických konců, sotva mohli tušit, že jejich sbírky jednou poslouží i genetikům. Dnes existují nejméně tři relikvie, u nichž existuje jistá naděje, že by mohly obsahovat genetický materiál Ježíše.

Jednou z nich je slavné turínské plátno nesoucí na sobě otisk osoby nápadně podobné Ježíšovi - přičemž zastáncům jeho pravosti se stále daří celkem úspěšně odrážet argumenty skeptiků. Mnohem méně je ale slyšet o dalších dvou: o takzvané potní roušce z Ovieda a tunice z Argenteuil. Přitom jejich výzkum ukázal, že mohou představovat i další argumenty podporující pravost turínského plátna.

Potní rouška z Ovieda je kus látky odpovídající té, kterou podle Janova evangelia Ježíšovi otřeli tvář při snímání z kříže. Je utkaná ze stejného materiálu a stejným způsobem jako turínské plátno. Také zastoupení pylových zrn na obou kusech je shodné. V obou případech pocházejí z rostlin kvetoucích v oblasti Jeruzaléma. Roušku uchovává španělská církev v katedrále Svatého Salvátora v Oviedu.

Tunika dnes patří obci Argenteuil nedaleko Paříže. Jedná se o vlněný spodní oděv, který také zmiňuje Evangelium sv. Jana v souvislosti s ukřižováním Ježíše. Analýzy prokázaly, že osoba, které kdysi patřila, měla stejnou krevní skupinu, jako člověk, který byl zabalen to turínského plátna, i ten, kterého otírali rouškou z Ovieda. Což by samo o sobě ještě moc neznamenalo, kdyby nešlo o skupinu AB negativní, která je nejvzácnější (vyskytuje se jen u 2 až 5 procent populace), zato je ale hojnější právě ve východním Středomoří.

Testy pomocí radiouhlíkové metody sice tvrdily, že každý kus pochází z jiné doby, někteří odborníci je ale zpochybňují. Podle nich byly vzorky odebrány z poškozených a později opravených míst, navíc se metoda nehodí pro materiál, který je neustále vystaven novému znečišťování organickými látkami.

Boj o vzorky

Profesor Giovanni Riggi byl jedním z těch, kdo roku 1988 prováděli odběr vzorků z turinského plátna pro určení stáří radiokarbonovou metodou. Roku 2001 vydal texaský mikrobiolog Leoncio Garza-Valdes knihu The DNA of God? v níž tvrdí, že Riggy tehdy v nestřeženém okamžiku z relikvie odebral i vzorky pro vlastní výzkum. Část z nich se dostala k Garza-Valdesovi, kterému se z nich - alespoň podle tvrzení v jeho knize - podařilo vyextrahovat DNA...

Kniha pak byly mnohokrát napadena a zpochybněna, sama katolická církev tvrdí, že Riggi, žádné další vzorky neodebral - a pokud ano, tak je to nelegální a jejich současní majitelé je mají neprodleně vrátit. Což však nic nemění na skutečnosti, že výzkum DNA z plátna i z dalších relikvií souvisejících s Ježíšem později prováděli i další vědci, například Victor Tryon z texaské univerzity, newyorský genetik Andrew Merriwether nebo jeho francouzský kolega Gérard Lucotte.

I tak je sice možnost naklonování Krista ještě přinejmenším velmi vzdálená, přesto ji některé vatikánské kruhy berou vážně. Zástupci katolické církve správně konstatují, že kopie není originál, takže Kristův klon by sotva měl schopnosti skutečného Ježíše. Současně ale lépe než kdo jiní vědí, že víra prostých lidí na logiku nedá - a že víra sama o sobě je mocnou silou. I proto je možná kolem výzkumu turínského plátna a dalších relikvií tolik omezení, tajností a protichůdných informací; tyto na pohled jen staré hadry mohou mít v některých částech světa sílu jaderných zbraní.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments