Novákoviny

Čím byli pro druhohory dinosauři, tím je pro dobu ledovou mamut - bezmála kultovní zvíře, které sice patří minulosti, přesto se stále stává hrdinou knih i filmů, nebo předlohou pro hračky. Kromě impozantních rozměrů živí jeho mýtus i záhada nejasného vyhynutí. Nechybí ani názor, že v odlehlých oblastech Sibiře ještě žije.

 

Mamut je blízký příbuzný indického slona, jehož rod se od společného předka těchto chobotnatců odštěpil před přibližně 4,8 miliony let. Největší druhy dosahovaly výšky okolo čtyř metrů a hmotnosti někdy přesahující i 10 tun, existovaly ale také trpasličí mamuti velikosti dnešního muly. Impozantní zjev doplňovaly zahnuté kly dlouhé i přes 5 metrů a hustá rudohnědá srst volně splývající hluboko pod trup - nezbytná výbava pro život v nehostinném klimatu ledových dob.

To platí především pro "kultovního" mamuta srstnatého (Mammuthus primigenius), oblíbeného hrdinu literatury i filmů pro děti včetně Štorchova románu Lovci mamutů. Nechyběly ale ani neochlupené druhy žijící v teplejších podmínkách jižních oblastí, například Mammuthus meridionalis.

 

Současníci Atlantidy

Mamuti masově opouštěli tento svět ve dvou velkých vlnách. První velké hynutí nastalo před 45 až 30 tisíci lety, druhé před asi 12 až 10 tisíci lety. Příčiny obou nejsou známé, zejména kolem druhého ale existuje celá řada kontroverzních hypotéz. Ve stejné době totiž skončila poslední doba ledová označovaná jako würmský glaciál, došlo k náhlému oteplení a společně s mamuty opustili scénu evoluce i srstnatí nosorožci, šavlozubí tygři a další impozantní tvorové oněch časů.

 

obr: Poslední masové hynutí mamutů se odehrávalo v období prudkých klimatických změn, rychlého stoupání hladiny světového oceánu - a zvláštní shodou okolností v časech, do nichž Platón kladl zánik Atlantidy

 

Zvláštní náhodou do stejné doby kladl antický filosof Platon i katastrofický zánik Atlantidy. Přitom samotné oteplení nejspíš mamuty ohrozit nemohlo, protože už předtím přečkali několik teplých meziledových období (interglaciálů). Nechybí proto názor, že v té době naši planetu postihla nějaká neznámá pohroma.

A aby těch záhad nebylo málo, před několika lety se ukázalo, že zdaleka ne všichni mamuti vyhynuli na konci posledního glaciálu. Malé populace zřejmě žily ještě v historické době a mnozí kryptobiologové věří, že na Sibiři by se při troše snahy dali tito tvorové zastihnout i dnes. Někteří domorodí obyvatelé Dálného Východu totiž tvrdí, že oni nebo jejich předkové spatřili živé mamuty. Také lovci a geologové hledající v éře SSSR na Sibiři nerostné suroviny občas barvitě líčili setkání s těmito impozantními zvířaty.

Podobné zprávy kolovaly také mezi aljašskými zlatokopy při zlatých horečkách během 19. století. Roku 1899 například jakýsi Henry Tukeman tvrdil, že ulovil mamuta a zvíře daroval Smithsonian Institution ve Washingtonu, světoznámé muzeum to však popřelo. Ani v další svědkové nemohli své vyprávění podpořit žádným hmatatelným důkazem.

První konkrétnější náznak toho, že legendární chobotnatci opravdu přežili svou dobu, ale nakonec přišel z míst, odkud to nikdo nečekal: z hrobek starého Egypta.

 

Svědectví z egyptské hrobky

Časopis Nature rozhodně není žádný bulvární plátek - někteří vědci dokonce tvrdí, že jakoukoliv hypotézu je třeba začít brát vážně teprve tehdy, když je publikována na stránkách tohoto prestižního vědeckého periodika. Každý příspěvek je tu podroben pečlivému recenznímu řízení, jímž neprojde nic, co by mělo nějakou odbornou vadu na kráse - a někdy ani to, co se příliš vymyká hlavnímu proudu vědeckého myšlení. Přesto se roku 1994 v červnovém čísle objevil článek izraelského archeologa Barucha Rosena s provokativním názvem: Mammoths in ancient Egypt? (Mamuti ve starověkém Egyptě?).

 

obr: Část staroegyptské fresky z 15. století př. n. l. zachycuje tvora nápadně podobného zakrslé formě mamuta známé z Wrangelova ostrova

 

Rosen měl ke svému tvrzení pouze jediný, zato však nepřehlédnutelný důkaz: staroegyptskou kresbu ze stěny hrobky v Rakh Mara pocházející z časů 18. faraónské dynastie, tedy z doby přibližně 1500 let př. n. l. Je na ní zobrazen muž nesoucí přes rameno kel (nejspíš kráčí na trh se slonovinou) a za sebou na provaze vede jakéhosi slona. Chobotnatec je ovšem trochu divný: jednak svému pánovi sahá sotva po pás, jednak je zbarvený hnědočerveně. Právě barvu považoval Baruch Rosen za stěžejní důkaz totožnosti zvířete - zatímco u slonů není po tomto odstínu ani památky, pro značnou část mamutích druhů je přímo charakteristická.

Poněkud hůře se Baruchovi vysvětloval trpasličí vzrůst zvířete. I s tím si ale poradil. Je všeobecně známo, že v umění starého Egypta měla velikost postavy či předmětu spíše symbolický než rozměrový význam. Panovník byl největší, úředníci menší, prostý lid, otroci a poražení protivníci nejmenší. Kapesní vydání mamuta na kresbě tedy mohla znamenat, že tvor byl přemožen, ochočen či jinak podřízen člověku.

 

Slon jako Kyklop

Většina vědců se ovšem domnívá, že na kresbě je některý zakrslý druh slona. Taková zvířata velikosti trochu urostlejšího psa prokazatelně žila v třetihorách, na některých místech Starého světa se však s velkou pravděpodobností mohla udržet až do úsvitu lidské historie. Zakrslí sloni se dlouho vyskytovali (a možná, že velmi vzácně ještě vyskytují) v nedostupných oblastech střední Afriky, ale také na některých středomořských ostrovech. Má se za to, že jejich lebky, které zdobí jen nepatrné a snadno přehlédnutelné oční otvory po stranách, zato však jeden velký nosní otvor uprostřed, považovali staří Řekové za lebky jednookých obrů Kyklopů, s jejichž "příslušníkem" Polyfémem se utkal chrabrý Odysseus.

 

obr: Vědci zkoumají zmrzlé mamutí mládě. Dobrý stav tkání je patrný na první pohled 

 

Rosenův výklad obrazu ovšem stále častěji podporovaly zprávy o tom, že mamuti žili na odlehlých místech naší planety patrně mnohem déle, než se dosud soudilo. Když roku 1975 našel sovětský archeolog Chertov Ovrag na Wrangelově ostrově u pobřeží Sibiře společně zbytky mamutů i prehistorická lidská sídliště, nikoho to nepřekvapilo. Šok ale přinesla pozdější radiokarbonová analýza mamutích kostí, klů a nástrojů, které si z nich tamní lidé zhotovovali: ukázalo se že mamuti na Wrangelově ostrově žili ještě mezi lety 1500 až 1700 př. n. l. Navíc šlo o zakrslý druh - právě takový, jaký je na egyptské kresbě.

Zdánlivě do sebe všechno dobře zapadá, je tu ale hned několik háčků: Wrangelův ostrov objevil kozácký velitel Stepan Andrejev teprve roku 1764. Navíc jej od Egypta dělí tisíce kilometrů neprostupné pustiny. Jak by se mamut dostal přes čtvrtinu planety z nehostinných pustin Severního ledového oceánu do říše faraónů?

 

Dálkový obchod s mamutovinou

Jedním z možných vysvětlení záhady je, že zakrslí mamuti tehdy nežili jen na Wrangelově ostrově. Tamní populace rozhodně nebyla izolovaná, protože moře mezi Sibiří a ostrovem pravidelně zamrzá. Nic tedy nevylučuje, že se tito tvorové vyskytovali i na pevnině, odkud ostatně na ostrov předtím přišli. Je prokázáno, že po celá tisíciletí existoval čilý dálkový obchod, který se zabýval i ceněnou mamutovinou nacházenou na Sibiři - například mongolský chán sedával na trůnu upevněném na mamutích klech.

Náhodně chycené živé zvíře tedy jistě představovalo zajímavý artikl, či dar pro nějakého hodnostáře, jehož směnná hodnota stála za námahu. Nemuselo se ostatně dostat až přímo do Egypta, malíř mohl pracovat i podle vyprávění svědků.

Existují ale i divočejší hypotézy. Už v 60. letech minulého století (tedy ještě před objevem mamutů na Wrangelově ostrově i Baruchovým článkem) proběhly sovětským tiskem zprávy o nálezu skalní kresby na Sibiři, která měla všechny charakteristické rysy staroegyptského umění. Vzhledem k obrovské vzdálenosti od říše faraónů byla okamžitě prohlášena za podvrh. Přesto není vyloučené, že staří Egypťané mohli být zdatnějšími cestovateli, než dnes mainstreamová historie připouští. V australském Hunter Valley přibližně 100 kilometrů severně od Sydney se na skalách mezi domorodými rytinami nacházejí i staroegyptské hyeroglyfy - vzhledem k neobvyklosti nálezu aly byly i ty prohlášeny za padělek.

 

Návrat mamutů?

Ať už dnes mamuti žijí, nebo patří minulosti, z geologického hlediska jsou našimi současníky. To, co se po nich nachází, nejsou fosilie, ale kosti a mršiny - ve věčně zmrzlé půdě Sibiře někdy zachované stejně dobře, jako v mrazáku. Nechybí ostatně ani lidé tvrdící, že je jedli a že to nebylo špatné. A když se v živočišné výrobě běžně používá zmrazené sperma k inseminaci, proč by nešlo podobnou technologii uplatnit u dokonale zmrzlých mamutů?

 

obr: Nález dobře zachovalého zmrzlého těla by dal naději na naklonování mamutů

 

"Pokud budou nalezena zmrzlá a dobře zachovaná těla mamutů - samců, bude možné přistoupit k pokusům uměle oplodnit samice slonů a tak získat novodobé stádo mamutů," prohlásil pro tisk už roku 1977 ruský vědec Anatolij Ložkin. "Věda dokázala, že zmrzlé semeno živočichů je životaschopné. Zpočátku by se objevil kříženec "slonomamut" a z toho by bylo možné dalším šlechtěním získat celé stádo skutečných mamutů."

Po naklonování ovce Dolly se objevila další možnost. Už od 90. let minulého století se pokouší Japonec Kazufumi Goto najít natolik zachovalého mamuta, aby z jeho buněk získal použitelný genetický materiál. Pokud se to povede, bude jádro mamutí buňky vloženo do vajíčka odebrané slonici - a výsledkem by měl být mamut. Zatím se ale povedlo najít jen buňky s krátkými fragmenty DNA, což na klonování nestačí.

Přesto pokusy o vytvoření jakési čtvrtohorní obdoby Jurského parku neustávají. Velkým povzbuzením je zatím poslední úspěch mezinárodního týmu vedeného kanadským genetikem Kevinem Campbellem. Tomu se letos v květnu podařilo pomocí fragmentů DNA z buněk kostí zmrzlých sibiřských mamutů rekonstruovat jejich krevní barvivo hemoglobin.

"Je stejné, jako kdybychom odebírali vzorky krve živému mamutovi," komentoval to profesor Campbell. Cílem této snahy ovšem není rekonstruovat vyhynulé tvory, ale získat materiál ke zkoumání jeho fyziologie, genetiky a evoluční historie.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

You have no rights to post comments