Novákoviny

Ve vápenci vznikajícím před desítkami milionů let se sotva mohou nacházet lidské stopy - i malé dítě dnes ví, že lidé nemohli být současníky dinosaurů. A přesto takové stopy na různých místech světa existují. Jedna z lokalit se nachází i nedaleko od nás, poblíž slovenského města Martina.

Za největšího vynálezce minulého století (a možná všech dob) lidé obvykle považují Thomase A. Edisona. V jeho stínu zůstává vědec mnohem významnější a dodnes ne zcela pochopený: Nikola Tesla. Z jeho práce žijeme dodnes, zatímco většina Edisonových vynálezů je dávno překonána. V pondělí 7. ledna uplynulo 70. let od Teslovy smrti. Zemřel tak jak žil: zcela sám, obklopen tajemstvími a podivnými okolnostmi, které nikdy nebyly úplně objasněny.

Poslední dny prosince byl krásný úplněk, občas ještě vylepšený duhovým "měsíčním kolem" tzv. halem - a to svádělo k fotografování. Rozhodl jsem se narychlo a trochu improvizoval, takže místo na stativ jsem nikon stavěl na střechu elektrorozvodné kapličky u pastviny pod chalupou a podkládal mobilem. Zajímavé je, že krávy ani koně v noci nespí, a o fotografování jeví živý zájem. Vyfotit kolo kolem Měsíce ale byl problém i z jiných důvodů.

Philippus Theophrastus s Hohenheimu zvaný Paracelsus je považován za otce novověkého lékařství. Jako první se odvážil jít za rámec antické mediciny, kterou do té doby středověk jen bezmyšlenkovitě napodoboval. A nejen to - Paracelsus se (na rozdíl od jiných stejně zvídavých ale méně přímočarých kolegů) odvážil své netradiční názory také zveřejňovat.

Právě jsem dostal smutnou zprávu, že dnes zemřel Ivan Mackerle, jeden z nejplodnějších badatelů, cestovatelů a autorů mezi českými lovci záhad (a mimo jiné i aktivní účastník průkopnických začátků potápění u nás). Informace o něm i o jeho díle najdete na jeho webu zde.

Mýty a legendy nejsou jen záležitostí dávných časů nebo sci-fi literatury, ale vytváří je i současnost. A stejně jako ty staré pověsti, mohou (ale nemusí) mít více či méně pravdivé jádro. Jednou z nejpodivnějších a nejtrvanlivějších legend přelomu 20. a 21. století je tajemný letoun nazývaný Aurora.

V budoucnu by se m?lo na Novákovinách objevovat víc vlastních videí, tohle je první pokus: tla?enice na krmítku - snímáno Nokií N8

Předpokládám, že 1. ledna nemáte náladu na vážné věci - ať už v důsledku kocoviny nebo proto, že po zbytek roku jich ještě užijeme až dost. Tak tedy z trochu jiného soudku: právě tohoto dne roku 1770 u nás vstoupil v platnost tereziánský zákoník. Mimo jiné se týkal i čarodějnic, které se dnes zase množí, takže je to třeba bude zajímat.

Svátek Silvestra bývá obvykle spojován s nevázaným veselím, muž podle kterého dostal jméno, však s alkoholem zřejmě neměl nic společného. Nejen to: dokonce byl prohlášen za svatého, což se alkoholikům obvykle nestává.

S nadcházející zimou se stává dominantou noční oblohy opět hvězda Sirius ležící jižně od souhvězdí Orionu. Jde o nejjasnější stálici severního nebe - a současně o hvězdu k níž se vztahuje nejvíc starých bájí a pověstí. Některé dokonce tvrdí, že v dávné minulosti ze Siria přiletěly bytosti, které naučily pozemšťany základům vědění.

Populační exploze upírů a dalších potvor podobného ražení už je poněkud inflační, takže přemýšlivější autoři fantasy hledají cesty, jak své strašidlácké příběhy ozvláštnit. Nápaditě na to šla Dana Rusková, která pohrdla vymyšlenými zeměmi-nezeměmi i fiktivními městy a zvolila obec naprosto konkrétní. Ba co víc, děj jejího Běsného města se odehrává v lokalitě snadno dosažitelné a zdánlivě všední, totiž v Brně. Tedy pardon, v Brrně, což je nejen náznak toho, že moravská metropole tu je posunuta do poněkud imaginárního časoprostoru (a kniha sama se pohybuje v říši momentálně modního podžánru urban fantasy), ale také toho, že autorka nad běžnou úroveň světa fantasy o poznání přečnívá přinejmenším neotřelými nápady. Druhou dobrou zprávou pro čtenáře pak je, že ke čtení nepotřebuje ovládat hantec, i když poněkud nadstandardní místopisné znalosti Brna by se mu občas hodily.

Kolem zimního slunovratu vylézají z tajemných děr různé divné bytosti. Kromě Mikulášů, čertů, Mrazíků a ožralých abstinentů nezvládajících poslední dny v roce to jsou také spasitelé duší. Mezi nimi i ti, kteří nás chtějí zachránit před bludem nejpekelnějším: vírou v Darwinovu evoluci.

Ke konci roku neoddělitelně patří i nový stolní nebo nástěnný kalendář (tedy aspoň pokud nepatříte k těm, co s koupí čekají na jaro, až budou zlevněné...). Dneska jde o úplně samozřejmou věc, na kterou stačí jen mrknout a hned víte, co je za den. Jenže vždy to tak jednoduché nebylo, protože kalendář tu není odjakživa. Kromě toho je také řada zemí, které stále mají jiný letopočet než my.

P?edstavte si, že dostanete takovouhle esemesku: "Franto, kde trcis, uz se mi tu po tobe styska!" Nebude ani od manželky/manžela a dokonce ani od milenky/milence, ale z vaší garáže, protože automobilky vyvíjejí vozy, které mají na smartphony nebo tablety svých majitel? posílat textové zprávy. Dokonce se uvažuje o tom, že ?asem budou auta pro tento ú?el mít i vlastní profily na Facebooku. A odborníci už te? p?emýšlejí, jak se k tomu postavit.

Aktuální termín dalšího z mnoha konců světa nabývá poněkud nečekaný význam: jedním z těch, kdo se na něj připravovali, byla i matka newtonského střelce Adam Lanza. Právě z jejího arzenálu nachystaného na očekávané zhroucení civilizace pocházely jeho smrtící automatické zbraně. Zdánlivě nepříliš silná souvislost školního masakru s apokalyptickým třeštěním davů má ve skutečnosti silného společného jmenovatele: cvoci hlásající konec světa se sice objevovali ve všech dobách, ale jen v dobách nemocných nacházeli hojnost věřících. A těch je dnes obzvlášť požehnaně. Ukazuje také, že apokalyptickým předpovědím není radno se posmívat, protože v nemocných dobách mají sklon naplňovat se už pouhým svým vyslovením.

Datum konce světa se neodvratně blíží a přátele Apokalypsy zřejmě čeká další zklamání. Můžu jim to trochu ulehčit: co když konec světa už byl a oni si toho jen nevšimli? "Ani to nemusí bouchnout, někdy to jen tak trochu zakníkne, " napsal v minulém století Thomas S. Eliot, britský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Zemřel roku 1965 a možná že díky tomu těsně propásl okamžik, kdy to začalo tiše kníkat.

"Zachraňte Ježíška!" naléhají zastánci tradic a bojovníci proti všudypřítomnému Santovi. Když Vánoce, tak staročeské - jenže ve skutečnosti k nám prakticky všechny atributy svátků přišly z jiných zemí poměrně nedávno. Platí to o stromku, jesličkách, většině zvyků a dokonce i o samotném Ježíškovi. Většina těch zvyků k nám ještě ke všemu dorazila prostřednictvím subjektů, z nichž jiráskovské pojetí historie udělalo genetické nepřátele češství. A tak se o původu současných vánočních zvyků raději moc nemluví...