Novákoviny

Každá civilizace stojí a padá se schopností předávat informace z generace na generaci. Ale zatímco pergamen vydržel tisíce let, trvanlivost elektronického záznamu se počítá na roky. Současná exploze digitálních čteček tak možná bude jedním z posledních kroků k elektronické demenci lidstva.

Roku 2005 nechal při neslavné rekonstrukci Karlova mostu náměstek pražského primátora Jan Bürgermeister do 9. pilíře zazdít nerezovou plechovku v níž bylo mimo jiné také DVD s digitálním filmem o Praze. Položil při tom řečnickou otázku: "Kdo ví, kdy to kdo najde a za kolik staletí to bude sloužit k poznání dneška."

Kdy a kdo to najde, se říci nedá, na druhou část otázky ale lze odpovědět docela snadno: k žádnému poznání to sloužit nebude. Většina informací uložených na dnešních nosičích dat je odsouzena k rychlé smrti.

Ztracené svědectví z Marsu

Katastrofické filmy představují konec lidstva jako rychlou a dramatickou záležitost: jaderná válka, srážka s asteroidem, pandemie, klimatická změna... Ve skutečnosti ale velké civilizace většinou umíraly pomalu a nenápadně.

"Ani to nemusí bouchnout, někdy to jen tak trochu zakníkne," napsal Thomas S. Eliot, britský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Obvykle historici ani neví, čím to zakníknutí vlastně bylo. Jednou ze zcela reálných hrozeb civilizačního kolapsu v současnosti ale je elektronická skleróza.

obr: Mise Mars Viking byla prvním úspěšným přistáním na Marsu. Nenarhaditelná data se ztratila při převádění formátů...

"Budoucí historikové možná budou období od druhé poloviny 20. století nazývat temnou érou," tvrdí počítačový odborník Danny Hillis z organizace Long Now Foundation. "Budou schopní přečíst antické nápisy v kameni, záznamy na papyru, pergamenu či papíru, budou znát Aristotela i Galilea, z naší současnosti však nic. Všechny naše informace totiž pohlcuje past digitalizace."

Informace na počítačových disketách z roku 2000 jsou už nepoužitelné - nejen proto, že magnetický nosič často s věkem ztratil schopnost je nést, ale i proto, že počítače dnes disketové jednotky prostě nemají. A pokud mají, tak je informace zapsaná programem, který se dávno nepoužívá.

Abyste přečetli něco, co bylo uloženo před delším časem, potřebovali byste k tomu také tehdejší hardware a software. Bez toho jste ve stejné situaci, jako kdybyste ke složitě zašifrovanému textu ztratili šifrovací klíč - v tomto případě dokonce dva zcela odlišné klíče. Kameník, který tesal hieroglyfické nápisy pro faraóna by se vám vysmál: jeho dílo je ke čtení i po čtyřech tisíciletích.

"Stojíme tváří v tvář obrovskému problému," říká David Anderson z University of Portsmouth. "Je jím nenávratná ztráta dat ze 70., 80. a 90 let. Každý nový formát a typ hardwaru zlikviduje další informace."

Můžete se utěšovat, že na magnetické nosiče z té doby se skoro nic nevešlo a jejich obsah byl většinou banální. Ne vždy to ale je pravda, jak se o tom krutým způsobem přesvědčila kosmická agentura NASA. Expedice sond Viking na Mars v 70. letech stála mnoho milionů dolarů a přinesla údaje nevyčíslitelné hodnoty. Když ale chtěl v roce 2001 Joseph Miller z univerzity v Jižní Karolíně některé z těchto záznamů přezkoumat, archiváři NASA mu vydali pásky, které už nebylo čím a na čem přečíst. Podle Millerova odhadu se z některých měření prováděných při této misi zachovala v použitelné podobě sotva třetina dat - po pouhém čtvrtstoletí!

A tak je možné, že mýtickou civilizaci Atlantidu ani nemusela zničit žádná živelná katastrofa. Úplně by stačilo, kdyby Atlanťané vynalezli digitální technologie.

Žrouti dat

Evropská unie proto od roku 2009 podporuje projekt KEEP (Keeping Emulation Environments Portable), který se zabývá hledáním univerzální metody čtení dat ze starých médií a ve starých formátech. Neřeší ale to nejdůležitější - nosič, který by odolal zubu času. Jeho hledání je sice součástí jiného evropského projektu CASPAR (Cultural, Artistic and Scientific Knowledge for Preservation, Access and Retrieval), ten však zatím moc konkrétních výsledků nepředvedl.

obr: Čím je záznam dat sofistikovanější, tím kratší mají data životnost. Informace zaznamenané v polovině minulého století jsou z největší části ztracené. Tak vypadá plíživá Apokalypsa...

Problém představuje už samotné médium pro uchování dat: čím sofistikovanější a koncentrovanější záznam umožňuje, tím méně vydrží. Kámen uchová informaci desítky tisíc let, papyrus tisíce let, papír řadu staletí. S nástupem moderních médií však začala odolnost nosičů dramaticky klesat. Černobílé snímky z 19. století stojí u konce životnosti. Barevné fotografie, filmy a diapozitivy začínají jevit známky stárnutí již po několika desetiletích. Ještě mnohem hůř na tom jsou dnešní magnetické a polovodičové nosiče a vypalované disky.

Trochu víc vydrží lisované disky, kde se informace zaznamenává pomocí mikroskopických důlků (pitů) na povrch, princip je tedy prakticky shodný s tesáním do kamene. Hovoří se o životnosti okolo stovky let, to však zatím v praxi nikdo neměl možnost ověřit. Biologové už ale objevili mikroorganismy, které si na plastových discích rády pochutnají. Lisuje se ostatně téměř výhradně produkce zábavního průmyslu, která - při vší úctě k dnešnímu show businessu - není pro civilizaci zas tak nepostradatelná.

Ve světě, kde se počítačový hardware i software mění ob rok, existuje vlastně jen jediný způsob, jak informace dostrkat do budoucnosti: při každé změně je přelít na nový nosič a převést do nového formátu. Obojí je náročné na čas i prostředky, takže přežije jen to, co se momentálně zdá být důležité. Ztráty za informacích zaznamenávaných od 70. let minulého století v digitální podobě se tak rovnají obsahu stovek tisíc psaných encyklopedií. Výzkum prováděný Britskou knihovnou tvrdí, že jen v Evropě tímto způsobem vznikají každoročně ztráty ve výši 2,7 miliard liber.

V konečném důsledku na tom nejsme o moc lépe než mniši, kteří staré rukopisy uchovávali opisováním: jim to sice trvalo dlouho, ale výsledek jejich práce zas o to déle vydržel. A na rozdíl od nás při výběru kopírovaných děl mysleli v mnohem vzdálenějším časovém horizontu.

Mrtvá řeč čísel

Před tváří času má své slabiny i samotný princip digitálního záznamu. Zatímco analogová informace stárne sice pořád, ale postupně, její přepis do podoby čísel dvojkové soustavy mizí podle hesla "všechno nebo nic". Menší poškození záznamu se sice na kvalitě neprojeví nebo jde snadno rekonstruovat, od určitého stupně destrukce se ale informace ztratí jako celek. A to tak, že bez varování.

obr: Jedním z problémů dlouhodobého uchování digitálního záznamu je, že naši vzdálení potomci nepoznají, že jde o informaci. Většina nosičů ale stejně má jen minilální životnost. Tak vypadaly děrné štítky z minulého století

Kdybychom při ukládání dat - tak jako třeba faraónové, Babylóňané, nebo pan náměstek Bürgermeister - mysleli i na vzdálené potomky, pak digitální záznam má ještě jeden problém: není na něm poznat, že to je informace. Každá kulturnější bytost vidí, že kamenný reliéf, kniha nebo film nejsou k jídlu ani k zatloukání hřebíků: informace zaznamenaná analogově je na nich zřetelně patrná. S nosiči, na nichž je informace zašifrovaná v podobě obrovského množství nepatrných jedniček a nul, ale budou mít archeologové příštích věků problém. Je to platidlo? Kultovní předmět? Šperk?

Nízká životnost informací navíc může mít akcelerující efekt: když se budou ztrácet vědomosti (v první řadě ty, které neslouží k okamžitému zisku), o to rychleji se vytratí i technologie schopné digitální data rozluštit. Můžeme si vůbec být jistí, že naši vzdálení potomci si uchovají základní předpoklad pro čtení dnešních informací, totiž znalost elektřiny?

Když NASA posílala sondy Pioneer a Voyager do vzdáleného vesmíru, pro všechny případy umístila na jejich paluby i vzkazy případným nálezcům tam venku. Nejsou digitální ani elektronické - jde o prosté pozlacené destičky s obrázky, piktogramy a něčím na způsob zvukového záznamu Edisonova fonografu. O univerzálnosti digitálního zápisu si tedy vědci nedělají žádné iluze. Ohledy, které NASA bere na mimozemšťany, ale kupodivu žádná státní instituce nemá ke kontinuitě lidského poznání a k příštím generacím lidstva. A tak se toho chopili dobrovolníci.

Nenápadné varování od Billa Gatese

Nejznámější organizace usilující o trvalé uchování dnešních vědomostí je Long Now Foundation založená roku 1996. Jejím cílem je nahradit heslo dnešních informatiků "rychleji a levněji" principem "lépe a trvaleji" Členové nadace přitom postupují dvěma směry: dokumentují všechny současné jazyky s cílem vytvořit univerzální slovníkovou databázi a podporují úsilí o nalezení metody záznamu dat, která by tento časový horizont přežila.

obr: V 19. století otevřel cestu k poznání staroegyptské civilizace nález Rosettské desky s vícejazyčným nápisem. Odborníci se nyní snaží vyvinout moderní obdobu Rosettské desky, která by umožnila uchovat poznatky naší civilizace budoucím věkům 

Zatím jako nejnadějnější se jeví médium HD-Rosetta vyvinuté firmou Norsam Technologies ze Santa Fe. Technologie spočívá v tom, že do tenké vrstvičky kovu pokryté křemíkem se mikroskopické obrazy leptají za pomoci světla (fotolitografie) nebo vypalují svazkem elektronů.

Disky mají několik velikostí a používají různé hustoty záznamu, takže se na jeden vejde od 540 do 200 000 mikrofotografií. Podle toho se liší způsob čtení: na ty menší stačí silná lupa, na disky s vysokou hustotou záznamu je třeba mikroskop. Zájem o tuto technologii je ale zatím minimální.

Podobným problémem se zabývá také Bill Gates. Přestože za majetek vděčí digitalizaci, tak svou gigantickou sbírku fotografií skladuje raději na papíře a zmraženou. Obstaral si k tomu opuštěný důl a nechal v něm zřídit prostory, kde trvale vládne dvacetistupňový mráz. Kromě fotografií se tu uchovávají také negativy, filmy a tiskoviny - to vše za nemalých nákladů a v době, kdy všichni spoléhají na levnou digitalizaci dat.

Názornější připomenutí toho, že digitální skleróza představuje pro budoucí lidstvo skutečnou hrozbu, si asi nejde ani představit.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

You have no rights to post comments