Novákoviny

Dinosauři jsou dnes skoro všude, od hračkářství až po programy televizních kanálů, ale vědci odhadují, že ve skutečnosti z fosilního záznamu známe jen 10 až 45 procent kdysi skutečně žijících druhů. Většina těchto fascinujících tvorů tedy zůstává nepoznaná. Nechybí ani názor, že se mezi nimi ukrývá tvor, který se už v tomto dávném období evoluce mohl pochlubit inteligencí.

Roku 1981 pověřil Dale Russell, ředitel paleontologického oddělení Národního muzea přírodních věd v kanadské Ottavě výtvarníka Rona Séguina, aby v životní velikosti zhotovil plastiku, která ztvárňovala jeho představy o inteligentním dinosaurovi. Russellův tvor stojí na dvou nohách a je vysoký jako průměrný člověk. Obsah jeho mozkovny činí 1100 krychlových centimetrů, tedy méně, než má průměrný dnešní člověk, ale na úrovni našeho předchůdce Homo erectus, který už používal nástroje a znal oheň. Holohlavá bytost s tříprstými končetinami a znepokojujícím pohledem hadích očí se žlutými duhovkami vyvolala diskusi mezi vědci i laickými fanoušky dinosaurů. Tehdy se těmto hypotetickým tvorům začalo říkat dinosauroidi.

 

Draci z ráje

 

Russellova práce nebyla první na toto téma. Už Darwinův žák a propagátor jeho myšlenek Thomas H. Huxley (1825 - 1895) nesouhlasil s tehdy všeobecně přijímanou představou dinosaurů jako ošklivých, nepovedených, hloupých a pomalých monster – omylů přírody od počátku předurčených k vyhynutí. Věřil, že šlo tvory dokonale přizpůsobené svému prostředí a dokonce jako první pronesl myšlenku, že právě z nich se vyvinuli dnešní ptáci. Jeho názory ale zapadly a paleontologie se k nim musela znovu těžce propracovávat skoro sto let. Teprve v 60. letech minulého století se dinosauři dočkali rehabilitace a v paleontologii nastala éra označovaná jako dinosauří renesance.

 

obr: Carl Sagan

 

Někteří vědci se pak ale nezastavili u rehabilitace dinosaura jen jako tvora, za kterého se evoluce nemusí stydět a přemýšleli, jak by jejich příběh pokračoval, kdyby k němu srážka s asteroidem nenapsala předčasný konec. První myšlenku na pokračování evoluce až k "humanoidnímu" dinosaurrovi nadhodil již během 70. let americký astronom, spolupracovník NASA a popularizátor vědy Carl Sagan v románu Draci z ráje, který získal Pulitzerovu cenu. Kostru knihy tvoří úvahy o vývoji lidského myšlení, ale kromě toho si autor všiml, že tvor, kterému se tehdy říkalo stenonychosaurus žijící před 76 miliony let, měl k vývoji v inteligentní bytost podobné předpoklady, jako některé opice o mnoho desítek milionů let později. Vedle velkého mozku, to byly i volné přední končetiny s chápavým vratiprstem ve funkci palce a překrývající se zorné pole obou očí umožňující prostorové vnímání.

Carl Sagan byl populární jako tvůrce odvážných hypotéz i knih balancujících na pomezí románu a vědecké eseje (kromě jiného je autorem románové předlohy k Zemeckisovu úspěšnému filmu Kontakt, v němž hlavní roli ztvárnila Jodie Fosterová), a tak většina ostatních vědců tehdy vnímala teorii o dinosauří inteligenci jen jako další pokus nekonvenčního astronoma upoutat pozornost médií.
Ale ne všichni: právě od stenonychosaura se odrazil Dale Russell, když modeloval svého dinosauroida. Později přišel s vlastní verzí podoby takového tvora americký psycholog Harry Jerison. Na rozdíl od Sagana a Russela viděl potenciál pro vznik dinosauřího inteligenta u rodu Dromiceiomimus. Ti byli trochu větší než stenonychosaurové, ale jinak se jim celkem podobali. Tuto myšlenku se nebál přednést na sjezdu Asociace amerických psychologů v přednášce nazvané Chytří dinosauři a srovnávací psychologie.

Podobných studií se od té doby objevilo víc. Počátkem osmdesátých let dokonce uspořádala universita v Berkley na toto téma velký a bohatě obeslaný seminář jehož výsledkem byl kladný postoj k myšlence druhohorní inteligence. Obvykle však šlo pouze o úvahy typu "co by bylo, kdyby" - v daném případě, kdyby vývoj dinosaurů nepřervala srážka Země s asteroidem na konci druhohor. A vždy následovalo znepokojivé konstatování: "V takovém případě bychom tu dnes nebyli..."

Někteří badatelé ale šli ve svých úvahách dál: mohl se inteligentní dinosaurus v druhohorním období skutečně objevit a zatím nám jeho ostatky i stopy činnosti unikají?

 

86 miliónů let evoluce

 

Dinosauři fascinují publikům přinejmenším od roku 1864, kdy vyšel Vernův román Cesta do středu Země. Když roku 1955 natočil Karel Zeman přelomový film Cesta do pravěku, předznamenal vypuknutí dinomanie, kterou roku 1990 naplno rozpoutalo Spielbergovo dílo Jurský park. Okouzlení dávno vyhynulými tvory je pochopitelné: nejdřív v představách čtenářů a pak i na filmovém plátně před očima lidí ožívají děsiví draci z dětských pohádek - a vědci tvrdí, že tu takové bytosti kdysi opravdu žily...

Ve skutečnosti velcí ještěři oživovali svět už na konci prvohor (paleozoika) v období, kterému paleontologové říkají perm. Začalo před 272 milióny let a kdybyste ho navštívili, mohli jste potkat třeba dimetrodona dlouhého přes tři metry, jehož vysoký hřbetní hřeben a bohatě ozubená čelist by vás nejspíš přiměly rychle mu uhnout z cesty. K vidění by tu už byli i primitivní předchůdci dinosaurů a savců.

 

obr: Jedna z rekonstrukcí podoby stenonychosaura

 

Svět permu ale postihla před 252 miliónů let katastrofa, která byla ještě horší, než známé velké vymírání na konci druhohor. Má se za to, že tehdy z povrchu Země zmizelo více než 90 procent druhů a život se ocitl na pokraji vyhubení. Příčiny nejsou jasné, ale má se za to, že na rozdíl od rychlé katastrofy na konci druhohor, tentokrát zřejmě šlo o plíživou záhubu trvající nejméně milión let. Podle převládající hypotézy za ni může extrémně silná vulkanická činnost.

Pak začaly druhohory (mezozoikum), během nichž planetu ovládli populární dinosauři. Lidé odjakživa nacházeli jejich kosti, což vedlo ke vzniku bájí o pohádkových dracích a dalších mýtických příšerách. Naproti tomu učenci dlouho považovali fosilie za památky na tvory, které Bůh sprovodil ze světa při biblické potopě světa. Teprve Georges Cuvier (1769 - 1832) začal fosilie vědecky zkoumat a Jean-Baptiste Lamarck (1744 - 1829) nadhodil, že živé bytosti se mohly vyvíjet i bez přičinění Boha. Nakonec Charles Darwin (1809 - 1882) vysvětlil, jak evoluce doopravdy fungovala. Otce zakladatele pak následovala řada dalších paleontologů, díky kterým máme o fascinujícím světě pravěku alespoň rámcovou představu.

Jenže období druhohor zahrnovalo 86 miliónů let a přinejmenším tak dlouho tedy trvala evoluce dinosaurů. Ve třetihorách (terciéru) měli savci na vývoj od primitivních forem k primátům mnohem kratší čas - a stihli to. Proč by to tedy nestihli dinosauři?

To, co se z vládců druhohor zachovalo do dnešních časů, bylo jen otázkou náhody. Podmínky, které dají vzniknout fosíliím, jsou spíš výjimkou než pravidlem a z většiny typů prostředí se ostatky tvora nemohou dochovat vůbec. Je tak skoro jisté, že náš obraz světa dinosaurů pořád má mnoho prázdných míst. Otázkou je jen jak jsou velké a co všechno se v nich schovává.

 

Opeřený inteligent

 

Dnes už víme, že přinejmenším někteří dinosauři byli teplokrevní a rychlí. Například z dochovaných stop se dá určit, že dvojnohé druhy dokázaly dosáhnout rychlosti až 50 kilometrů za hodinu, což je sice méně, než umí běžet nejrychlejší savec gepard (okolo 100 km/h na krátkou vzdálenost), ale stejně byste jim neutekli. Také si stavěli hnízda, pečovali o potomky a nejspíš spolupracovali při obstarávání potravy, což vyžadovalo nějaký druh komunikace a hierarchie ve smečce nebo stádu.

A malá perlička navrch: typickým znakem mnoha dinosaurů zřejmě bylo peří, takže dnešní netvoři z hračkářství a filmových thrillerů se poněkud míjejí s jejich skutečnou podobou. Ani úsloví "podle peří poznáš ptáka" už neplatí.

Opeření dinosauři jsou sice zajímaví, ale o inteligenci nám to moc neřekne, takže se jim musíme podívat do hlavy. Určitou vypovídající hodnotu má poměr objemu mozku k celému tělu a to se z fosilií vyčíst dál. Podobně jako u dnešních savců i v případě dinosaurů měli býložravci do intelektuálů daleko (tráva neuteče), zatímco dravci nějakou inteligenci vykazovat museli, protože jinak by umřeli hlady. Má se za to, že tehdejší dinosauři vykazovali stejně složité a komplexní chování jako dnešní savci a mnohem složitější, než primitivní druhohorní savci, kteří byli jejich současníky.

 

obr: Tak nějak by mohl vypadat inteligentní dinosaurus. Některé jiné rekonstrukce ale vyhlížejí strašidelněji

 

Nejvíc to tehdy zřejmě myslelo dvounohým dinosaurům, kterým se říká teropodi (z těch se mimochodem vyvinuli dnešní ptáci). Patřili mezi ně i velociraptoři, kteří pronásledovali hrdiny Spielbergova filmu Jurký park. Tam z nich ovšem scénáristé udělali větší bestie, než byli ve skutečnosti - a to nejen co do krvežíznivé rafinovanosti, ale i doslova, protože skutečný velociraptor byl velký jen asi jako vlčák.

Mezi teropody pak obzvlášť vynikal rod Troodon, což je (při troše zjednodušení) vlastně nové jméno Saganova a Russellova stenonychosaura. Jeho příslušníci chodili na zadních a měli chápavé přední končetiny včetně vratiprstu umožňujícího úchop. Na rozdíl od většiny jiných pozemních tvorů, ale stejně jako my se neorientovali čichem ale hlavně zrakem. Také jejich metabolismus se nepodobal plazům, ale spíš nám. Hlavně však měli velký takzvaný encefalizační kvocient (EQ), což je poměr obsahu mozkovny k obsahu mozkovny jiného běžného tvora se stejně velkým tělem. A nejen to: fosilie naznačují, že velikost jejich mozkovny se postupně zvětšovala (což je mimochodem opačný trend, než vykazuje mozkovna dnešního člověka).

Ve skutečnosti ale není vztah mezi velikostí mozkovny a inteligencí úplně jednoznačný. Například spisovatel a filosof Anatol France měl výrazně malý mozek a přesto získal Nobelovu cenu za literaturu. Na druhou stranu neandrtálci měli v průměru větší mozek než lidé našeho typu a přesto my tu jsme a oni ne. Navíc dinosauři měli odlišnou stavbu těla než dnešní tvorové a neznáme hustotu neuronů v jejich mozku. Není proto lehké interpretovat význam EQ pro skutečnou inteligenci troodonů.

Nejstarší nálezy troodonů pocházejí už z období před 77 milióny let, takže do dinosauřího Armagedonu jim zbývalo krásných 11 miliónů let. Pro srovnání: my jsme se ze společného předka s šimpanzi vyvinuli jen za asi 5 miliónů let. Opravdu by se troodonové za dvakrát delší dobu nestihli proměnit v něco alespoň tak chytrého jako některý z hominidů? Nebo dokonce ještě chytřejšího?

 

Záhadná ještěří žena

 

Paleonologové většinou proti dinosauroidům celkem nic nemají - ale jen pokud jde o myšlenkové cvičení jak by vypadal svět, v němž před 66 milióny let žádný asteroid do Mexického zálivu nespadl. Ale na tvrzení, že opravdu existovali, už se většinou tak shovívavě nedívají. Mají pro to dost argumentů, které vyhlížejí velmi pádně.

První a zdánlivě nejpádnější je ten, že po dinosauroidech se nenašly žádné stopy ve fosilním záznamu. My už ale víme, že nemáme ani ponětí o existenci větší části tvorů, kteří v období druhohor žili. Nepřítomnost důkazů ještě důkazem nepřítomnosti. Totéž platí i v případě, že by dinosauroidé nejen existovali, ale dokázali vyvinout materiální civilizaci podobnou naší. Vnucuje se představa, že když jsme našli antické sochy, ruiny starověkých měst a dokonce i primitivní nástroje a stopy činnosti pravěkých lidí, pak by někde pod zemí také musely být památky na případnou hmotnou kulturu pravěkých ještěrů.

 

obr: Záhadná soška hadí ženy mezopotámské kultury Ubaid

 

Ale nemusely, dokonce nemohly. To všechno - od pazourkových nástrojů a jeskynních maleb až po římské mozaiky - pochází ze světa, který je i naším světem, protože za řádově tisíce, nanejvýš desetitisíce let se téměř neproměnil. Naproti tomu druhohory jsou v čase nesrovnatelně dál. Za dobu, která nás od nich dělí, se kontinenty rozpadaly a zase spojovaly, cestovaly po povrchu planety, vyvrásnila se pohoří, vznikla a zase zanikla moře. Ani z naší civilizace by za pár milionů let nezůstalo vůbec nic.

Někteří skeptikové zase argumentují tím, že pokud by taková civilizace byla technická, pak by se neobešla bez surovin, takže by po ní zůstaly stopy těžební činnosti (což je mimochodem i častý argument proti návštěvě mimozemšťanů v geologicky vzdálené minulosti). Tomu se ale nejspíš usměje každý, kdo viděl starý důl opuštěný pouhých pár století. Desítky milionů let geologických pohybů by stopy po jakémkoliv důlním díle spolehlivě zahladily.

Příležitosti se radostně chopili autoři sci-fi a vybájili dinosauří civilizaci, která před zničením uprchla do vesmíru a teď se v létajících talířích vrací. Někteří lidé tomu uvěřili, a tak vznikla konspirační teorie o reptiliánech tajně ovládajících svět. Podobnost Russellova dinosauroida s líčeními údajných svědků tvrdících, že viděli posádku UFO se zdá být opravdu zarážející - dokud neporovnáme data: první "svědectví" o holohlavých vetřelcích s velkýma šikmýma očima se objevila až po Russelově výtvoru.

Přesto tu je jeden znepokojující fakt: na území protosumerské kultury Ubaid, která existovala na území dnešního Iráku v období let 5500 až 3700 před naším letopočtem, se nacházejí podivné sošky žen s ještěřími hlavami jak okopírovanými od dinosauroida Dale Russella...

 

Jan Antonín Novák

 

You have no rights to post comments