Novákoviny

    "Úplně prvního snědli Jorgensena," je věta, kterou začíná sci-fi thriller  Rok pandemie - takže jestli stejně jako já trpíte zlozvykem čtení u jídla, v případě této knihy na něj zapomeňte. Ale nenechte se tím odradit, protože Carsonův román se dobře čte a je to čtení inteligentní.

Jde o klasický postkatastrofický příběh, kde bodem nula je smrtící pandemie neviditelných nanorobotů, kteří měli původně léčit rakovinu, svým tvůrcům se ale vymkli z rukou. Lidstvo přežilo jen díky tomu, že umělí mikrobi nesnášejí výšky nad tři tisíce metrů. Zbytky civilizace to tedy - na rozdíl od jiných postkatastrofických románů - mají ještě ztížené zimou, hladem a omezenými možnostmi rabování ve vylidněných osadách. Neříkejte, že byste v takových podmínkách Jorgensena aspoň neochutnali.

     Děj má ale ještě jednu linii: expertka na nanotechnologie Ruth Goldmanová přežila civilizační kolaps na Mezinárodní kosmické stanici. Z vesmíru se nevrátila do hor sporadicky osídlených hladovějícími zoufalci, ale na území Colorada, kde vznikly jakési zbytkové Spojené státy. Tam se zapojila do vývoje  nanobota, který by zabijáka ničil. Zjišťuje ale, že civilizační ostrov není takový, jak si ho ve vesmíru vysnila. Špiclování, autoritativní papaláši, policejní režim - a nakonec důkazy, že tu nejde o záchranu lidstva, ale o vládu nad světem. Komplikovaný děj tedy nakonec vyústí v dramatický boj o technologii, která by v dobrých rukou umožnila návrat lidí do nížin, v rukách mocichtivých politiků by ale jen jedno peklo nahradila jiným. Konec pochopitelně neprozradím, snad jen tolik, že lidstvo dostane naději. Jde ostatně o první díl trilogie, takže to jinak ani nejde.

     Už na začátku jakéhokoliv pokusu o hodnocení knihy je třeba připomenout, že postkatastrofická literatura představuje pole mnohokrát zorané, které svou nejlepší úrodu dávno vydalo. Od časů, kdy vznikly romány jako Den trifidů (podobnost názvu s titulem Rok pandemie asi nebude náhodná), měl čtenář možnost vidět stovky variací na téma boje o život těch, co přežili. Carlson se tedy se svým dílem vydává do bitvy, která sice není předem prohraná, ale v níž asi nelze ani vyhrát, protože posunout vyčerpané schéma kvalitativně někam výš, moc nejde. Takže i remíza tu představuje úspěch - a remíza znamená, že čtenář se nenudí, což se Carlsonovi povedlo. Přitom to není kniha pro hlupáky a neobsahuje nesmysly i navzdory tomu, že autor se místy pouští do technologických problémů docela hluboko. Jediné, co by se jí snad dalo vytknout, je občasná upovídanost a místy poněkud nevyvážený rytmus. Zejména s blížící se závěrečnou katarzí děj několikrát poskočí kupředu až neliterárním způsobem. Přesto knihu neodložíte, protože dobře rozehraná zápletka vás udrží v trvalém napětí a zvědavosti až do konce.

(Jeff Carlson: Rok pandemie. Přel. Jana Koubová. Obálka J. Matoška. Praha, BB/Art 2010. 302 s. 249 Kč)

Jan A. Novák

Psáno pro Ikarii

You have no rights to post comments