Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Život ve vesmíru

život ve vesmíru

Už nejméně dva tisíce let trápí vědce otázka, jestli je ve vesmíru také život, nebo dokonce inteligentní bytosti. Její kladné zodpovězení by představovalo největší objev všech dob, změnu pohledu na vesmír a svět srovnatelnou s koperníkovskou revolucí, patrně otřes pro většinu náboženských systémů - a nejspíš i civilizační šok podobný tomu, který prožili američtí indiáni po připlutí španělských lodí. Možná i proto je kolem pátrání po mimozemském životě tolik nejasností, nebo dokonce cílených manipulací.

 

Kniha se zabývá vývojem názorů na život v kosmu a historii jeho hledání, počínaje zkoumáním meteoritů, přes výzkum planet sluneční soustavy až po snahy o kontakt s případnými civilizacemi u jiných hvězd, především program SETI. Nemůže přitom pominout ani spornou otázku definice života, záhadu jeho mimořádné odolnosti, problém vzniku života zde na Zemi - nebo konkurenční hypotézu, podle níž zárodky živých organismů přišly z meziplanetárního prostoru. Zabývá se také některými rozporuplnými výsledky, nebo dokonce cílenými dezinformacemi souvisejícími s tímto výzkumem - například spory kolem tajemného signálu WOW!, záměrným překrucováním výsledků sond, které přistály na Rudé planetě, podivné interpretace nálezů v meteoritech z Marsu a snahou bagatelizovat nebo zamlčet některá znepokojující fakta. Nemůže se přitom vyhnout ani hypotézámobr: , podle kterých tu mimozemšťané už dávno jsou a vztahem mezi otázkou existence kosmických inteligencí a náboženské víry.

 

Ukázka z knihy:

ZÁHONY DEMENTNÍCH ZAHRADNÍKU

Nejpodivnější objevy z marsovských fotografií jsem si nechal na konec této kapitoly, protože to, co na nich je, vypadá jako čistá sci-fi. Tají se nad nimi dech: podivné černé útvary vyrážejí na jaře skrz led, tvoří jakési „keře“ o průměru několika desítek metrů a v létě zase mizí.

To není žádná fantazie pro bulvár typu marťanské sfingy, ani přelud na hranici rozlišení, na jakých staví svou popularitu Richard C. Hoaghland. Tady se každým rokem něco nepochybně děje — a jedním z vysvětlení je život. Ale jaký život! Už ne neviditelní mikrobi nebo dokonce jejich pouhé fosilie. Jestli je to živé, pak jde o gigantický organismus, něco na způsob obří kolonie hub, megaplísně nebo banyanu (Ficus benghalensis, fíkovník banyan), kterému se to mimochodem na obrázcích s největším rozlišením podobá ze všeho nejvíc.

Organický původ podivných útvarů by nepochybně znamenal senzaci číslo jedna. Jenže podivné struktury se objevují právě v místech, kde se život očekává ze všeho nejméně. I proto jsou vědci ve svých soudech opatrní.

Temné struktury „rozkvétající“ každé jaro na dunách Marsu poprvé zaznamenala sonda Mars Global Surveyor v letech 1998 až 2001. Tehdy ještě žil slavný spisovatel sci-fi Arthur C. Clarke, a tak se ho server Space.com zeptal na jeho názor.„Mars je zřejmě obydlen rasou dementních zahradníků,“ zněla odpověď dokazující, že příslovečný anglický smysl pro humor nebyl spisovateli cizí ani ve vysokém věku.

Clarke narážel na skutečnost, že se útvary objevují na lokalitách, kterým by se každý rozumný živý tvor raději vyhnul. Místo rovníkových oblastí, kde teplota občas vystupuje i nad bod mrazu, si pro svou existenci vybraly polární krajiny mezi 60 až 80 stupněm zeměpisné šířky, převážně na jižní polokouli. Většina struktur se každoročně objevuje na stejných místech.

V roce 2001 dorazila k Marsu sonda Mars Odyssey, která měla na palub? mnohem citlivější přístroje, zejména zařízení THEMIS s kamerou pro snímání ve viditelném a infračerveném světle. Nové snímky ukázaly, že nejde o náhodně vzniklé skvrny, jako když se třeba nad tmavou horninou protaví led po zahřátí sluncem. Útvary mají složitou strukturu a jejich chování nasvědčuje tomu, že souvisejí s nějakým komplikovaným procesem.Nejčastěji se objevují na svazích dun uvnitř některých kráterů.

Vznikají velmi rychle, často za dobu kratší než jeden týden. Zpočátku jsou šedé, později mají černý střed. Některé snímky naznačují, že pod ledem se k nim koncentricky sbíhá síť jakýchsi kanálků. Také uvnitř objektů bývá patrná soustava paprskovitých linií.

 

obr: Detailní snímek pořízený sondou Mars Global Surveyor ukazuje keříčkovitou strukturu uvnitř některých skvrn

Foto: NASA/JPL

 

Tvar struktur je většinou kruhový, někdy prodloužený ve směru sklonu svahu, jako by z objektu něco vytékalo. Průměr kolísá od několika málo metrů až ke stovkám metrů.Měření prováděná sondami potvrdila, že v oblasti, kde se útvary vyskytují, klesá teplota až na mínus 126 stup?? Celsia. Relativně nedaleká jižní polární čepičku proto tvoří nejen led, ale na povrchu se každou zimu usadí ještě metrová vrstva zmrzlého oxidu uhličitého.

Většina vědců je proto v hodnocení biologického původu fenoménu, který dostal zkratku DDS (Dark Dune Spots), velmi opatrná. Odborníci nejčastěji soudí, že geologie Marsu je z našeho hlediska zcela bizarní — a DDS jsou prost? jedním z jejích kuriózních projev?. Například podle Phila Christensena z Arizona State University jsou DDS vytvářeny výtrysky plynného oxidu uhličitého smíchaného s prachem a pískem. Po zahřátí sluncem na jaře se pod krustou ledu vytvoří zásobníky stlačeného plynu, který si pak prorazí cestu vzhůru. Fontána vysoká i více než 100 metrů má za následek jak vznik otvoru, tak síť soustředných trhlin a hvězdicovité struktury v okolí DDS.

Přijatelné vysvětlení: život

Ne všichni geologové s tím ale souhlasí. Augustin Chicaro z Evropské kosmické agentury je mnohem diplomati?t?jší: „Jako geolog považuji DDS za vzrušující fenomén. Bylo by vhodné nejdřív shromáždit názory expertů z mnoha oborů.“

Jedním z takových názorů je i hypotéza, kterou vytvořil maďarský astronom András Horváth společně s biology Tiborem Gántim a Eösem Szathmárym. „DDS nemohou být výsledkem pouhého tání a mrznutí půdy. Skvrny se totiž nevyskytují na svazích dun vystavených slunci, ale v hlubších chráněných polohách. Biologické vysvětlení je proto přirozenější.“

Maďarští vědci dokonce navrhli způsob, jak by mohly obří živé organismy v krutých podmínkách marsovských polárních oblastí přežívat. „Obsahují fotosyntetický pigment schopný pohlcovat světlo s vysokou účinností,“ vysvětluje Horváth. „Žijí v mezní vrstvě na povrchu půdy pod ledovcem, kam k nim ještě proniká sluneční světlo. Koncem zimy už je ho dost na to, aby temné barvivo produkovalo i teplo schopné roztavit led. Voda se nevypaří, protože od styku s řídkou atmosférou jí chrání led. Organismy tak žijí v teplejších kapsách vyplněných kapalinou a čerpají živiny z půdy pod sebou. Něco takového je možné právě jen v polárních oblastech, kde je dostatečně dlouhý den. I ze Země známe mikroorganismy, které provozují podobný životní styl v ledovcích Antarktidy.“

Maďarští vědci také poukázali na některé zvláštnosti tvarů skupin skvrn, které lze nejsnáze vysvětlit biologicky. často se totiž stává, že dvě nebo více černých skvrn se nachází v těsné blízkosti. Přitom mezi jejich šedými „obaly“ téměř vždy vzniknou i jakási propojení stejné barvy. Mechanické výbuchy stlačeného oxidu uhličitého by sotva vytvářely blízké skupiny kruhových otvor?, tím méně pak jejich propojení šedými „mosty“ vyvrženého materiálu. Nahromaděný plyn by bu? unikl jediným otvorem, nebo by kru, která jej věznila, prostě rozmetal na kusy.

 

 

obr.: Kruhové seskupení DDS na jednom místě naznačuje, že výskyt kopíruje jakousi strukturu pod povrchem ledu

Foto: NASA/JPL

 

 

 

 

Ve skutečnosti je možné, že díky velkému odstupu orbitálních fotografů od těchto objektů, omylem zahrnujeme pod pojem DDS několik typů útvarů. I z těch nemnoha nedokonalých snímků, které jsou k dispozici, je zřejmé, že není skvrna jako skvrna. Některé se opravdu nacházejí na jakýchsi trhlinách či švech ker povrchového materiálu, patrně zmrzlého oxidu uhličitého, které byly vyzdviženy tlakem zespodu — a je tedy pravděpodobné, že jsou geologického původu. Jiné ale tvoří početná a nahodilá seskupení na svazích dun, nebo se vyskytují jen v naváté hornině, zatímco starší podklad ponechávají bez povšimnutí. Z některých zjevně něco vytékalo nebo tryskalo, z dalších ne. Keříčkovité struktury uvnitř skvrn a „kořeny“ sbíhající k nim se sice vyskytují často, zřejmě ale nejsou pravidlem. A tak by se mohlo pokračovat dlouho. Otázka původu DDS je zatím otevřená — a zřejmě ještě dlouho bude...

 

Obsah knihy:

01. Tajemná zpráva ze souhvězdí Střelce

02. V kosmu zrozeni

03. Život v pekle

04. Po stopách Stvořitele

05. Rudá planeta

06. Spor o meteority z Marsu

07. Šokující objevy, šílené spekulace

08. Divné světy

09. Ke hvězdám

10. Kontakt

11. Kosmické civilizace

12. Na cestě k Věčnosti

 

Bibliografie:

Novák, J. A.: Život ve vesmíru, Daranus, Praha 2009, 397 stran.

 

Sháníte knihu marně?

Do knihkupectví byla kniha distribuována během prosince a z většiny rychle zmizela, což ovšem při zdejším systému knižního prodeje ještě neznamená, že neleží někde ve skladech. Pokud ji nemůžete sehnat, kontaktujte autora: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.., nebo nakladatele: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Ze stejného soudku

 
Joomla 1.5 Templates: from JoomlaShack